Život po životě

Životní příběh Radima Hladíka

V článku Pocta Hladíkovi jsem pro vás nachystal i odkazy na poslední rozhovory s Radimem. Dnes jsem si je znova poslechl a došel k názoru, že je třeba jeho životní příběh převyprávět. Dal jsem si tedy tu práci a Radimovi vzpomínky a vzkazy z audia záznamů přepsal na tyto stránky. Stojí totiž za to.

Uvedu je jenom krátkým převzatým odstavcem z článku Z koncertu rovnou na JIP a pak už vás nebudu dále rušit. Radim vám to poví sám.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Poslední koncert odehrál letos v září na Střeleckém ostrově. Z něj ho ale rovnou odvezli na jednotku intenzivní péče. V Motole si pobyl týden. V těchto dnech (na sklonku roku a sklonku svého života) dokončoval produkci nového alba Jaroslava Hutky a chtěl skládat hudbu k dokumentárnímu filmu Vladimíra Michálka. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Narodil jsem se 13. v pátek uškrcenej na pupeční šňůře. 

"A protože jsem se narodil do doktorský rodiny, všechny věci, který následovaly, celá rodina hrozně prožívala. Protože do toho viděla. Děda a strejda a všichni se živili medicínou." 

"Dalším dramatickým okamžikem byla totiž spála asi ve čtyřech letech. Za mandlí se mi udělal absces a z toho otrava krve. A to jsem byl na druhý straně podruhý v životě."

"A po třetí, (doufám, že to bylo setkání s tou druhou stranou předposlední), já jsem celej život jezdil k dědovi do Mnichovic a tam jsme měli takovej kopec vod vrat a já jsem strašně rád jezdil na koloběžce a soused zemědělec tam chodil pást husy a jednou mě husák štípnul do zadku a já jsem se ho začal šíleně bát. No a jezdil jsem na kopečku a na koloběžce a objevil se milej husák a já jsem se rozjel a nějak jsem to neubrzdil a upad sem na řídítka tý koloběžky a nevrazil jsem si je do sebe. Jenom jsem měl tajdle pod klíční kostí, uďálo se mi, takový kolečko. Ale stala se horší věc vevnitř, natrh jsem si lymfovod a byl jsem teda na tom velmi špatně. Vím, že místní doktor, ke kterýmu mě hned vodnesli, tak řek, že to nic není, že jsem se přejed a že to bude dobrý, v pořádku. 

Jenže vono to dobrý nebylo, tak mě druhej den vodvezli tady na Karlov do dětský nemocnice k panu profesorovi Tošovskýmu, to mně bylo 4 a půl let. Von byl velice starej pán, byl věřící a mně asi tak před 20-ti lety, když se mi dostala do ruky kniha Raymonda Moodyho Život po životě, tak vyplavala taková věc, možná jsem si ji vymyslel, jo, ale přesně  jsem viděl naprosto konkrétně, jak mě sestra nese přes dvůr tý nemocnice z jednoho traktu do druhýho. a já jsem to viděl z vejšky takovejch pěti šesti metrů. Viděl jsem i za zeď, vysokou zeď, která tam byla na Sokolskou třídu, po který jela tramvaj šestka a vím, že jezdil jenom jeden vagon, že neměl vlečňák, protože u nynějšího nuselskýho mostu měla konečnou, tam se votáčela. Takže zrovna ta tam šestka jela, já jsem jí taky viděl z vejšky všecko a pak si nic nepamatuju. 

No a rodiče pochopitelně, co jsem se dozvěděl potom, se ptali pana profesora Tošovskýho, jaká je prognóza. Tak ten jíim říkal, že se můžou jenom modlit, že v podstatě v tý době jsme byli dva na světě, který to přežili. Vono se to nějak operativně dalo dělat, ale muselo se nějak tělo votevřít strašně a s tou operací by to bylo taky komplikovaný, takže to vyřešili tak, že mě mořili šest neděl hlady, nic jsem nejed, prej při všech návštěvách sem žebral vo cokoliv k jídlu. Bylo to strašný, ale bylo to účinný, protože ten lymfovod srost a srost tak pěkně, že vod tý doby sem s ním žádný potíže neměl, žádný následky to nemělo, akorát mně to možná maličko uspořádalo žebříček hodnot životních, že člověk vlastně zjistí, co je cenný a co je zbytečný, takže na jednu stranu si vodpustím spoustu zbytečnýho rozčilování :-) a z dalších věcí se raduju." 

O písni Sluneční hrob prozradil toto:

"Ta píseň vyhrála bítovej festival a my sme jí hráli v podstatě asi jenom čtvrt roku, protože jak se to první vydání vyprodalo, tak se uďálo to druhý vydání, jenže těsně předtím se upálil Jan Palach a  Jan Křtitel Sýkora dal na ten obal tý desky takový že věnováno a podobně, a to byl hrob pro tu píseň. Takže jí bolševik zakázal. Do roku 89 se nehrála a pak to objevil Honza Hřebejk pro Pelíšky a ta píseň vožila a  žije úplně nezávisle svým životem. Takže my tu píseň pietně hrajem dodneška. A jak jsme ji tenkrát nahráli a nikdy jsme jí nehráli, tak já jsem se to po sobě musel naučit ."

Na Plovárně s Markem Ebenem v roce 2007:

Tadle doba řeší JAK, a možná i vyřešila JAK, včetně politiky. 

Všichni vědí JAK, ale podstatný je CO!!! 

13.12.2010 posluchačům ČRo2 na sebe prozradil:

"Stavím tedy na tom, že jsem originál, snažím se minimálně kopírovat. Možná se mi tím povedlo, že jsem čitelný.“ 

“Zvuk každého elektrického kytaristy vzniká v hlavě a přes prsty jde ven. Aparatura pak slouží jenom k tomu, aby zesílila a umožnila myšlence vyjít z hlavy. Hraní je ale taky fyzická záležitost. Mě osobně po každém koncertě bolí celé ruce.“

“Muzika není vidět, a tak tuto neviditelnou činnost kompenzuji úkony, které vidět jsou. Pracuji s cirkulárkou, před Vánoci pravidelně vymalovávám byt a miluji sekání trávy,“

"Technický rozvoj umožňuje velké podvody. Díky digitálním technologiím se dá z nikoho udělat někdo. Sám tyto postupy také používám, ale nezneužívám je."

O své "práci" rockera v důchodu říkal v rozhlase 14.9.2011:

„Pracuji, protože důchod je legrační suma peněz. Budu tedy muset hrát do doby, než zemřu. Bojím se ale, že budu živ a nebudu moct hrát. Netrénuji denně, ale velmi často cvičím. Mám obavu, že kdybych přestal, už se nedostanu zpět do tempa."

"Všechno to tahání aparatury a koncertování děláme proto, abychom dvě hodiny, kdy hrajeme, fungovali trošku jako narkomani."

"Během vystupování si vymýšlíme alternativní party, žádné není stejné. Dvě hodiny utečou jako pět minut, když se daří."

"Proto každý den sednu do auta a ujedu klidně 200 km k dalšímu pódiu a novému obecenstvu." 

"Budu tedy muset hrát do doby, než zemřu!"

Radimův vzkaz:

Já nevím, mně tahle doba digitální připadá tak trošku zvláštní, protože za naší analogový doby vždycky byl originál a když si ďál kopie, tak každá kopie byla horší a horší a horší, až se to ztratilo. Kdežto v digitální době jsou originál a kopie to samý. Takže mně připadá, že na tom světě je strašně málo originálů, strašně moc kopií. 

Mladší generaci bych vzkázal, aby se snažili bejt originály a ne kopie!  

 Rozhovory s Radimem Hladíkem si můžete poslechnout zde. 

A Radima Hladíka a jeho Blue Effect či Matadors a taky Čajovnu uvidíte zde. -sv-