Zeptejte se toho Xindla

Před třemi týdny se Petr Pithart v Rudolfinu snažil na ústavní činitele a také na nás všechny apelovat svým projevem o račím posouvání, dva týdny nato naši čtyři ústavní činitelé vložili svoje podpisy pod patolízalské prohlášení, které nás posouvá ne o račí krok, ale o století zpět.

Před týdnem přiletěl do Čech stařičký pán z Kanady, aby zde převzal vysoké státní vyznamenání a dozvěděl se, že ho nedostane, protože jeho symovec se sešel s někým, s kým asi neměl.

Včera před půlnocí přišel do studia ČT24 osmdesátiletý herec a režisér Jan Kačer, aby se měl s kým poradit, zda má jít na státní svátek 28. října do Vladislavského sálu převzít vyznamenání z rukou prezidenta republiky. Uznávaná umělecká kapacita, jeden z představitelů sametové revoluce, občanského fóra a bývalý poslanec porevolučního parlamentu nevěděl, co má dělat, jak se má zachovat, co je správné a co ne. Byl z toho rozpačitý, ale slušný až roztomilý.

Co se to vlastně stalo? Co se to s námi děje? Kam se to řítíme?

Takové otázky se mi dlouho do noci honily hlavou. Najít na ně odpovědi po "zásadních" tiskových konferencích hradního mluvčího a poté i jednotlivých politických stran v poslanecké sněmovně, které se následně vyrojily, mi pomohl až Miloš Skalka v Nočním proudu na ČRo2, který deset minut před druhou v noci pustil do éteru jednu z nejnovnějších autorských písní Xindla X nazvanou Na palubě Titanicu.

Na palubě Titanicu máme dneska švandu,

kapitán důstojníkovi spílá do nýmandů

a důstojník na oplátku kydá špínu na něj,

přijímáme stanoviska a pak všichni žvaněj. 

Jó všichni žvaněj!  

Na palubě Titanicu zas se hází vinou,

někteří z nás maj trefu a někteří minou,

počítáme svoje skóre a pod náma moře

chystá se, že udělí nám lekci o pokoře.

Jó o pokoře.

Na palubě Titanicu bojujeme o vliv,

všechny dosud známý fakta 1000x se ohly,

když se oháníme zájmy generací příštích,

přes vlastní křik neslyšíme, že se náš trup tříští.

Jó že se tříští.

Rozdejme karty, ať můžem hrát,

začíná poslední partie pokru

a každý rád by dneska zvlád

poskládat milion z desetníků,

na konci párty na každý pád

se každá naděje roztříští o kruh,

tak už to chodí, na naši lodi,

na Ti_ta_ni_cu!

Na palubě Titanicu vedem chytrý řeči,

každý má tu svoji pravdu, co ostatní předčí,

voda, ta si myslí svoje a navzdory řečem,

nehodlá nic měnit na tom a do lodi teče.

Jó že tam teče.

Na palubě Titanicu volíme si strany,

byť všechny záchranný čluny už jsou rozebraný,

rveme se ač důvod, bůhví kde se poděl.

Rozum nás spolu se slušností pustil k vodě.

Jó pustí k vodě.

Na palubě Titanicu zraňujem svý blízký,

holt když se kácí stožár, tak lítají třísky,

pánbů z našich sporů nechce dělat vědu,

vždyť i s náma je co nevidět uloží k ledu. 

Jó pěkně k ledu.

Ano, vezeme se na Titanicu a kolem nás všude krouží křižníky a atomové ponorky ruské námořní flotily a taky chatrné nafukovací čluny afrických migrantů a stíhací bombardéry různých planých prohlášení nebo "jen" trestní oznámení bývalých kolegů a pomluvy hlupáků. Nic z toho nás určitě nezachrání. Pro to budeme muset asi udělat něco sami. -sv-