Zase jsem ho četl

Svým dětem jsem rád a často četl pohádky. Nejčastěji asi Kubáska. (Manželkám jsem je jen občas vyprávěl.) Při četbě Kubáska usínala před 35-ti lety moje nejstarší dcera Renata i o rok mladší Lenka, stejně jako později skoro o dvacet let mladší Štěpánka. Vlastně jsem toho Kubáska četl dvěma generacím!

Vy ale asi nevíte, kdo to Kubásek je, že jo? Dovolte mi tedy, abych vám ho slovy jeho maminky, Markéty Vítkové, představil:

Pod břízou, v mechu u kořenů, ležel panáček. Kabátek červený, kalhoty modravé, celé ušmudlané a pomuchlané, na hlavě čepici s třapečkem, staženou přes oči. Vyrhnul si čepici z očí nad čelo, mnul si oči, zíval a bručel: "Kdopak to tu pořád křičí? Nemůžu spát ... Já jsem Kubásek, abyste věděli!" 

Kubásek byl malý panáček, kterého v lese zapomněl jeden nepořádný kluk. A Kubásek si mezi obyvateli lesa našel nové kamarády, se kterými zažil spoustu krásných i nebezpečných příhod. V lese totiž, stejně jako v obyčejném lidském životě, lze nalézt nejen přátele, ale i zákeřné a podlé nepřátele a šmejdy. Paní spisovatelka je všechny dohromady dokázala vtěsnat do útlé knížky, kterou nazvala O Kubáskovi, Měsíčkovi a modrooké Nanynce. Ilustroval ji v roce 1980 Radek Pilař. Kubáska vypodobnil takto:

Kreslil jsem Kubáska dost často do památníčků svým dcerám a jejim spolužačkám, barevný Kubásek v nadživotní velikosti zdobil u nás Na Sibiři i dětský pokojíček a později i ledečský stacionář Petrklíč. Nakonec chudák skončil v době temna při stěhování stacionáře někde v popelnici. Za to ale já nemohu. Kdo ví, kde to bylo lepší, zda v lese nebo ve spalovně, zda na Stínadlech nebo v Pivovaráku? :-)

Na Kubáska si holky vzpomínají dodnes. Na videu z jejich společného vystoupení na festivalu miniMIMOfest v roce 2009 si o tom špičkují hned v úvodu - viz zde anebo píší zde. 21-letá Štěpánka dodnes, když mě přijede na chalupu na víkend nebo vánoce navštívit a zůstane přes noc, požaduje, abych jí večer před spaním přečetl Kubáska. Usne hned po pár kapitolách a já si čtu Kubáska dál jen tak pro sebe - 60-ti letého dědka. Tomu to totiž už nemá kdo číst. :-)

Včera jsem měl na starosti po celý bílý den svoji malou vnučku Kiru. Rodiče na státní svátek pracovali, její starší bratr odjel bůhví kam, možná za nějakou modrookou Nanynkou. Tak jsem si na to hlídání tříleté vnučky přibalil vedle brýlí a inzulínového pera do tašky i Kubáska. Tedy tu dětskou knížku o Kubáskovi. Má totiž dvě nepřehlédnutelné přednosti. Je plná krásných barevných ilustrací od Radka Pilaře a je psaná velkými tučnými písmeny, které snadno přečtu i bez brýlí. Byl jsem zvědavý, zda se bude vnučce líbit.

A libila. Krev se nezapře. Sice vydržela poslouchat jen úvodní kapitolu a pak jsme si spolu prohlíželi jednotlivé obrázky a já Kíše zpíval ústřední písničku, která je snad na každém třetím listě, na každém jiná sloka. Melodii k ní jsem si vymyslel již před 35-ti lety. Po chvilce hned zpívala se mnou. Akorát neusnula. 

Tak jsem včera četl Kubáska již třetí, když započtu i sebe, tak čtvrté generaci. -sv-