Za Wabi Daňkem

V druhé polovině osmdesátých let minulého století se v Perle Posázaví pořádaly koncerty folkových zpěváků - písničkářů. Na statkách nebo v jídelně kováckého internátu se jen s kytarou vystřídali Nohavica, Plíhal, Janoušek, Burian s Dědečkem a taky Wabi Daněk. Každý z těch koncertů byl pro nás nádherným zážitkem a písničky z té doby jsou hity až do dnešních dnů. Kdybych měl každého z výše jmenovaných charakterizovat jen jednou jedinou písní, byly by to Když mě brali za vojáka, Pohádka, Halleyova kometa, Ondatra a Rosa na kolejích.  

 

Tu poslední Rosu na kolejích jsme druhý den v práci po koncertu Wabiho Daňka zpívali všichni v projekci elektro bez ohledu na věk a pohlaví. Já s Petrem jsme začali a postupně se za prkny přidali Láďa, Maruška, Marie, Zdeněk, Jana, Jarda, Franta i šéf Vašek. Nádhera! Ne snad náš zpěv, ale ta nálada, atmosféra a souznění. 

 

Wabi Daněk měl v té době spoustu nádherných písní: Outsider walz, Fotky, Nevadí, Fram, Hudsonský šífy, Na cestě (On the Road), Píseň co mě učil listopad, Ročník 47, Strpmy, Franta má péra a další. Jako správný písničkář byl u většiny z nich autorem hudby i textu a svoje písně zpíval sám jen s dvanáctistrunkou.

 

Wabiho jsem naposledy viděl a slyšel v roce 2010 na Vyšehradě. Měl tam koncert u hradeb a my se Štěpánkou a LuŠtěLou jsme se na něho přišli podívat před naším koncertem někde v Praze. Už ani nevím kde. Zřejmě v Ládví s Těžkým Pokondrem. Holky ani nevěděly, kdo to Wabi je! Rosu na kolejích ale znaly, měly zato, že je to lidovka. :-)

 

Včera se Wabi vypravil On the Road. Tak ho nečekám, dnes už nikam nepospíchám, listopadový písni naslouchám.

 

Kdo chce naslouchat se mnou, nechť poklepe zde.  

 

Wabiho jsem měl rád. Byl to taky Stanislav a taky Vodnář. Býval to celkem slušněj kluk, tak trochu frajer, trochu suk ... -sv-

 

Mírně rozhněvaný muž lehce středního věku

 

Na tuhle píseň jsem se chystal dlouhé roky,

poctivě přemítal a těžce vážil slova,

pak všechno vyhodil a začal zase znova,

a jak čas ubíhal, tak přibývaly sloky

o dobách zápasů, žen s vlasy do pasu, výher i trapasů.

 

Jenomže život, mrcha, zavile se kření,

jedno jsi, hochu, zahnal, už tě druhé trápí,

tak, Stando, bouchni pěstí, jak to dělaj' chlapi,

i když si nemyslíš, že se tím něco změní,

jen srdce okřeje, člověk se zasměje a chvilku dobře je.

 

Sedávám v hospodě a slyším samé tlachy,

Daněk se odrodil, už nezpívá, co zpíval,

a vlastně žádnej z nich už není to, co býval,

desky maj' sice hezký, ale maj' z nich prachy,

a to se nesluší, duši to naruší a city vysuší.

 

A tak jdu na ryby a na vodu se dívám,

říkám si: proč by ses měl, hochu, pro to věšet,

co život rozcuchal, člověk neučeše,

po svém jsem vyrůstal a po svém taky zpívám

o cestách do mládí, kouzelném kapradí, o tom, že nevadí.

 

Tak jsem si řekl: synku, nač to v sobě tlumíš,

vždyť nejde o blbinku, jde o tvoji duši,

tak zpívej, ať to slyší každý, kdo má uši,

řvi jako o život a nejlíp, jak to umíš,

nehledej symboly, jdi třeba o holi, a snad to přebolí,

 

nehledej symboly, jdi třeba o holi, a už to nebolí