Za Petrem Novákem

Zpěvák, který mě v životě nejvíce ovlivnil, byl Petr Novák. Byl, říkám nejen proto, že to bude letos už 20 let, co není, ale také proto, že tu jsou po těch letech i další. 

Petra a jeho kapelu George & Beatovens jsem poslouchal ve svých 13 - 19 letech, znal jeho písničky nazpaměť, souznil s jejich texty i hudbou a jásal, když v roce 1966 písnička Já budu chodit po špičkách opanovala tehdejší žebříček Dvanáct na houpačce manželů Černých. Z prvního místa ji dokázala odstranit až změna pravidel Houpačky a další Novákův hit Povídej. Dodnes mám písně, jako Povídej, Náhrobní kámen, Klaunova zpověď, Vracím se z flámu, Pokoj č.26, rád. Rád je poslouchám, rád si je zazpívám. A vím dobře, že nejen já. Některé snad už i zlidověly. Jednoduché texty, jednoduchá melodie, ale v Petrově podání to jsou jakési jeho niterní výpovědi. A moje taky.  

Dozvěděl jsem se nedávno, že Česká televize chystá v koprodukci nový hudební film Den štěstí o Petrovi Novákovi, kterého by snad měl ztvárnit Vojta Dyk. Ten však prý zhubl zbytečně, neboť film o Petru Novákovi stojí. Snažil jsem se dneska odpoledne opět nalézt nějaké novější informace, ale zase marně. Místo toho jsem však narazil na starší dokument z roku 2001 v Příbězích slavných pod názvem Já budu chodit po špičkách. Doporučuji vám, kteří Petra nebo jeho písničky máte taky rádi, ten dokument zhlédnout.

Zazněla tam mimo jiné tato nenápadná Petrova slova: 

"Žena (myšleno manželka), není příbuzný. Ta přijde a zase odejde. To příbuzní zůstávají."

A měl pravdu, přestože jeho žena Eva s ním byla i to poslední ráno 19.8.1997. Přišla. -sv-