Za Martinem

Včera se poprvé od svého červnového vysvěcení rozezněl na štěpánovské návsi stoletý repasovaný zvon Jan. Nezvonil to pověstné dobrnické "Za raky, za raky!", ale tiše a pokorně šeptal "Za Martina, za Martina."

To zvoník a zlatník Tomáš, řečený Tyčka za asistence znovuzvoleného starosty Karla vyzváněl umíráček svému o dva roky staršímu bratranci a mému o patnáct let mladšímu synovcovi Martinu Plevovi, který o středeční noci nečekaně a předčasně odešel z tohoto světa. 

Byl to tentýž zvon, který 17.11.1919 nechal u leštinského kováře Matějky zbudovat první prvorepublikový štěpánovský starosta Jan Vrba, Martinův praděda, tentýž zvon, který se na štěpánovské návsi loučil 14.5.1947 se svým donátorem Janem, o dvacetdva let později s naší babičkou Kateřinou, šest let po ní i s naším dědou, lesním hajným Josefem Matěnou a v roce 1979 s babičkou Marií, vdovou po dědovi starostovi, pak v roce 1992 s naším bratrem Bohumilem, pět let nato s maminkou Annou a v roce 2001 s tatínkem Bohumilem. Určitě také zvonil v roce 1956 na poslední cestu našemu malému bratříčkovi Jarouškovi. 

Něco už ten náš zvon Jan pamatuje a já taky, ale některá z těch zvonění si mohl tedy odpustit. Pár let s nimi měl ještě posečkat. U Martina určitě pár desítek let. V padesáti se neumírá, v padesáti se naplno žije. Víš, Martine, kolik si nás zbytečně předběhl? Zkusil jsem to spočítat. Jen v naší vesničce snad pětadvacet! Tos teda nemusel. Zemřel si ve stejném domě, kde se tvůj praděda starosta narodil! A narodil ses ve stejném domě, co tvůj praděda starosta skonal! To jsou věci.

A tak se za týden ve čtvrtek 8. listopadu 2018 pojedeme naposled rozloučit do smuteční obřadní síně v Havlíčkově Brodě s naším Martinem. Na cestu nám předtím ještě jednou zazvoní štěpánovský zvon Jan. Jestli mu, nebo nám, přitom nepukne srdce.  -sv-