Vzpomínky na Stvořidla

Včera jsem ponechal článek o cyklostezce na iDnes bez komentářů. Slovo Stvořidla však ve mně vyvolalo různé asociace a vzpomínky, o některé se s vámi právě teď podělím. Zaprvé na těchto stránkách jsem se Stvořidlům věnoval již několikrát. Výčet článků a odkazy na ně najdete zde:

13.01.2017  Stvořidla v zimě

04.04.2017  Sv atba na Stvořidlech

03.06.2017  Píšou o vás v Deníku

07.10.2017  105letá óda na Stvořidla

Asi tak před 5-ti lety jsme vyrazili na houby s rodinou do vilémovických lesů. Vzali jsme sebou i moji tehdejší tchýní o půl roku starší než já. Chodila již tehdy o berlích, ale v lese se pohybovala celkem čiperně a na hřiby, jak ona říkávala, chodívá ráda dodnes. Chtěla však chodit sama, že prý nám nebude dělat křena, a slibovala, že bude hledat nedaleko od nás. Hub rostlo spousta, brzo jsme měli plné košíky, ale tchýně nikde. Chvíli jsme volali po lese, jak na hubu, tak na mobil, ale nikdo se neozýval. Tak jsme se rozešli všemi směry zatracenou ztracenou tchýni hledat.

Až po čase se mi ozvala na mobil:

"Staňulko, já nevím, kde jsem! Počkej, tady je nějaká zastávka. Jdu se tam podívat."

"Mílo, nikam nechoď, zůstaň tam na místě a buď na mobilu. My si pro tebe dojdeme. A jaká zastávka?" volal jsem ji marně, protože ona už mobil dávno típla.

Po chvilce se ale zase ozvala:

"Tak jsem na Stvořidlech!! Mají tady dobrý pivo. Já tu na vás teda počkám, jo?"

Vrátili jsme se k autu a vyrazili na Stvořidla zpět přes Ledeč a Dobrovítovu Lhotu. Dobrých 12 km. Tchýni i s berlemi jsme našli v restauraci s plným košíkem hub a taky s dvěma půllitry. 

"Jedno pivo jsem koupila i tobě, je dobrý" mrkla na mě.

"Já pivo nemůžu, řídím," odmítl jsem pivo se slehlou pěnou.

"Tak já ho vypiju sama. Počkáte na mě chvilku, viď? Ale je tady krásně!"

Takhle jednou v červenci, to jsem ještě projektoval na Severce a z práce domů jsem to měl co by dup, jsem zazvonil na domovní zvonek v podkrovním bytě Na Sibiři s růži v ruce a opičkou za krkem.

 

"To nemáš klíče! No ty vypadáš, takhle mi domů ani nechoď!" uvítala mě moje milá.

 

"Když nechoď, tak nechoď," řekl jsem si, sešel po schodech na ulici, růži před domem položil na lavičku a vyrazil do světa. Do hospod já moc nechodil, ani se mi tam s tou opicí za krkem moc nechtělo, přece nebudu nosit dříví do lesa, a tak jsem si to zamířil na Stvořidla. Naboso v sandálech, bílých kalhotech a bílé košili směr Háj-Dobrovítova Lhota-Stvořidla. Jiná trasa mě v tu chvíli nenapadla. Známí mi cestou zastavovali a vyptávali se, kam že to jdu, tak vyfintěný, že mě kousek svezou, ale já s tou opicí za krkem a s úsměvem idiota odmítal a ona se mě nakonec po pár kilometrech pustila. Úsměv mi zůstal. Došel jsem po hodince a půl na Stvořidla, přisedl si poblíž party čundráků, dal si jedno pivo a zazpíval si s nimi pár písniček. Pak mě kolem šesté napadlo, že by mohl jet Posázavský pacifik a tím jsem se vrátil zpět do Ledče. Domů jsem ale nijak nespěchal. Když nechoď, tak nechoď.

Když jsem přišel před náš dům Na Sibiři, růže na lavičce už nebyla. Třeba někoho potěšila. Usedl jsem na lavičku tedy sám a sledoval dění kolem. Občas se zastavil nějaký známý, pokecali jsme, jak jde život a tak. Před osmou večer si pro mě přišla dcera Štěpánka, ať jdu domů a jestli něco nepotřebuji. Vyzval jsem ji, ať si přisedne a povídali si spolu a sledovali šrumec ve dvou, jako ti dva hodný lidi z kadibudky. 

S: Byly jednou dvě budky

Š: Ale nebyly to obyčejný budky

S: Byly začarovaný

Š: Byly to kadibudky

S: Ale nebyla tam baba Jaga

Š: Ani zavřený děti v chlívku

S: Žili tam dva hodný lidi

Š: My dva!

 

Před devátou se už stmívalo a po ulici začali běhat kuny, které ještě dcera nikdy v životě neviděla. Byly vypasené a zrádné, jak ta moje opice, co mě už opustila. Pak jsme šli oba domů do Hajan. A zůstali spolu až dosud.