Vyznání (Pro tátu)

JAK JSEM SLOŽILA SVOJI PRVNÍ PÍSEŇ

Z knihy Fenomén LuŠtěLa o tom, jak jsme začínaly.

10. října 2009 jsme dostaly šanci představit celý náš tehdejší repertoár na Ledečském hradě, kde se konal nultý ročník minifestivalu miniMIMOfest. Pořádalo ho DS Mimochodem a R.One.Czech. Právě ten nás požádal o účast s půlhodinovým vystoupením. Musely jsme proto nacvičit další nové písně, jako Boty a Hodinky. Chtěla jsem však nachystat pro všechny překvapení a usmyslela si, že složím vlastní píseň. Na hudbu jsem si ještě tenkrát netroufala, a tak jsem na klávesy nacvičila úpravu písně Tak zpívej a povídej od Zdeňky Lorencové. (Tehdy jsem ještě nevěděla, že hudbu složil John Denver již v roce 1966 - poznámka autorky) Protože se jednalo o písničku, kterou mi táta často zpívával před spaním, když jsem byla malá, rozhodla jsem se složit text právě pro něho. Týden před naším vystoupením jsme jeli se třídou na školní výlet a já si sebou do autobusu kromě svačiny a pití vzala i notýsek a tužku. Zatímco ostatní blbli a dělali různé pitomosti, já jsem si sedla s notýskem k oknu a začala si broukat a zapisovat:

„Ty si táto pro mě prostě Bůh, u tebe mám nesplacený dluh, že se o mě staráš a že mě máš rád…“  Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale hned jsem taky pokračovala: „Když jsem byla takhle malinká, potřebovala jsem tatínka, tak byl jsi s námi, díky, táto můj“ a pak přišel refrén: „Můj táto, tak podívej, pusu na tvář teď mi dej a řekni, že mě máš dál rád, můj táto, jistota jsi má a každý tě tu, tati, zná, obdivuji tě, táto můj.“

Byla jsem jak u vytržení, jak v tranzu, že jsem se najednou zasekla a nebyla už schopná napsat další sloku. Stále jsem si přečítala a broukala ta slova z notýsku a byla jsem s tím stále víc spokojenější. Jenže jak dál? Po návratu ze školního výletu, už ani nevím, kde jsme to tenkrát se třídou byli, jsem měla velké nutkání se taťkovi s mým výtvorem pochlubit, ale pak jsem si vzpomněla na svoji starší sestru Renatu, která má už svoji vlastní rodinu a taky divadlo, a vydala se za ní. Cestou mě napadlo, že by mohla zpívat se mnou třeba tu mojí druhou sloku, refrén zazpíváme společně, pak já zazpívám třeba: „Ty jsi otec nejspíš nejlepší, ty jsi táta, kámoš největší, já chci být po tobě, tati, řekni jak?“ No a Renata by mohla třeba přidat: „Mně se to snad možná povedlo, mám i svoje vlastní divadlo, doufám, že máš radost, řekni, táto můj.“ Pak zopakujeme společně refrén a je to! Než jsem dorazila za Renčou na druhý konec sídliště, byla písnička hotová. U Renaty jsme ji ještě trošku vypilovaly a hned si ji vyzkoušely společně zazpívat.  Šlo nám to a sestra s tím byla viditelně spokojená. Písničku jsme pak pojmenovaly Vyznání.

Na páteční vystoupení na hradě měla LuŠtěLa nachystáno 8 písní s průvodním slovem, které jsem si pro jistou napsala na papír. Šlo nám to dobře, v publiku seděli naši rodiče a spousta známých, začaly jsme zpívat na podkres z CD a poslední tři písničky jsem hrála na klávesy. A úplně na závěr jsem pozvala k mikrofonu svoji nejstarší sestru Renatu a společně zazpívaly dojemnou píseň pro tátu. Bylo to dokonalé překvapení. Lidi včetně táty slzeli.

Písničku Vyznání si můžete poslechnout a také zhlédnout v sekci Videa. Jedná se o autentický videosnímek z vystoupení na Ledečském hradě před sedmi lety. Štěpánka