Už zase prší

Už zase prší, místy i snežilo, přitom včera ráno touhle dobou bylo nebe jak vymetené a z postele mě vytáhla moje dcera Renata, která se tady po ránu zastavila cestou do Brodu na pokec. Sedli jsme si spolu na dvorku a Falco nás sledoval z okna. Dcera v dlouhé černé sukni  a hnědé pletené blůzce - já v hokejovém dresu HC Ledeč. Je MS a já fandím našim. :-) Ranní slunko probleskovalo mezi olšemi a my si sdělovali svoje poslední zážitky. Ptáci řvali jak .... (ptáci) a dcera prohlásila: 

"Ale je tady krásně!"

Dnes by to už určitě neřekla, ani venku na dvorku bychom spolu neseděli. Prší. A rtuť teploměru jen o dva dílky vystoupala nad nulu. Natáhl jsem dneska na sebe místo dresu teplý svetr. Při pohledu z okna na zmoklou zahradu jsem se rozpomněl na jeden deštivý ale úsměvný příběh.

Odehrál se také v květnu. 

Vracel jsem se pozdě v noci kolem 22. hodiny z práce. Pěšky a s deštníkem nad hlavou. Kdybych měl uvést nějaký letopočet, tipnul bych si tak asi l. p. 1985-6, protože jsem se tehdy už vracel z čerstvě postaveného "bílého domu" a mně bylo něco málo přes třicet. Minul jsem kovofinišskou vrátnici, přešel křižovatku u vily a směřoval po chodníku k lanové lávce. Na protější straně silnice na hliněném parkovišťátku tak akorát pro jednoho rybáře stálo zaparkované auto a u něho se po sobě na zemi v dešti váleli dva chlápci! No váleli - ten menší, co vypadal jak Vietnamec, ležel v blátě na zádech a ten větší a starší nad ním klečel a bušil do něho hlava nehlava. Zastavil jsem jsem se u nich a z pod deštníku se přiblble otázal: 

"Co to tady vyvádíte?"

Ten navrchu přestal do toho pod sebou bušit a začal se pomalu zvedat, ale levou rukou svého soka držel stále pevně pod krkem. Oba byli o půl hlavy menší jak já, celí promoklí a zablácení. Toho menšího jsem tipoval na nějakého učně a ten starší by mu mohl dělat klidně tátu.

"Ále, představ si, co mi ten hajzl vyved. Čekám tady na starou, až půjde z práce, aby ji neomokla krása, sedím si v autě a kolem šla z Kováku parta mladejch smradů. A tenhleten náhle odskočil z chodníku k mému autu a jedním šmahem mi ukroutil zrcátko! Měl v tom pěknej fortel, to určitě nedělal poprvé. Praštil jsem ho dveřma, skočil po něm a pár mu jich hned vytetoval, aby si pamatoval, že tohle se nedělá."

Mladík se celý třásl, asi zimou nebo strachem. Nic neříkal, jen posmrkával.

"Zavolám na něj policajty. Podržíš mi ho chvilku? Já si skočím na vrátnici zavolat."

"No já bych s těma policajtama počkal. Víš jaký jsou? Zkus z něj dostat nějakou průkazku s fotkou, bude určitě z učňáku. Vyřiď si to s ním zítra a v klidu. Ať ti to zaplatí," snažil jsem se ho ukidnit. 

"Zaplatí? Tenhleten, víš kolik takový zrcátko na Žigulíka stojí? To mi nemůže takovej smrad nikdy zaplatit," durdil se poškozený.

"No, snad má nějaký rodiče, s nima se třeba dohodneš a když ne, tak půjdeš na ty policajty, já ti to klidně dosvědčím," pokračoval jsem ve snaze vše uklidnit.

"Koukám, že ty seš úplně stejnej jako von. Šlapej si klidně dál i s tím deštníkem, já si to vyřídím sám. A ty pudeš se mnou!" cloumal s mladíkem pod krkem a táhnul ho směrem k vrátnici. V ústrety mu kráčela ta jeho. Loučila se s nějakým kolegou. Ve svitu pouliční lampy zas tak stará nevypadala a mělo by jí co omoknout. :-) 

Svetr mi nestačí. Musím zatopit a dát si kafe. Venku pořád prší. -sv-