Svět je vskutku malý

V pátek jsme na nemocničním pokoji č.9 uvítali nového pacienta. Jmenuje se Josef, je z Krucemburku a je jen o rok mladší než já. Tak jsem mu ihned nabídl tykání a při večeři jsme spolu pohovořili. Řekl jsem mu, že Krucemburk dobře znám, neboť tam pár let působila moje nejstarší dcera Renata. Vedla tam divadelní spolek Štrůdl, pořádala různé happeningové akce a dodnes se tam vrací na rybník Řeka se svou šermířskou skupinou Thorwaldsons.

"Jo, Renata, tu já dobře znám. Za ní bylo Krucemburku živo. Pořád se něco dělo. Teď tam chcípnul pes," reagoval spontánně Josef.

"Však se tam začne opět něco dít. Renata a Štrůdl se vrací do Krůcu. Zrovna zítřejší sobotu se tam scházejí s Renatou na první zkoušce," potěšil jsem ho svojí odpovědí.

"Tak to doufám, že zase zavítají k nám do hospody. Byli u nás opravdu často a známe se skutečně dobře," usmíval se Josef.

Pak jsme stočili hovor na pacientské téma a přitom Josef prozradil, že před lety tady v Brodě už ležel na plicním.

"Na plicním? Tam pracovala moje první manželka, vysoká, hezká černovláska s milým úsměvem," nahodil jsem další udičku.

"S tou jsi měl Renatu? Tak to musela být nádherná ženská, protože za vysokou mladou Renatou, s dlouhými hustými vlasy až do půl zad a vždycky s milým úsměvem se každý chlap musel otočit," zasnil se Pepíno, jak mu prý parta krucemburských divadelníků říkávala.

Našli jsme sice později i jiná společná témata, jako radnici a zastupitelstvo, zadávání zakázek místním firmám, lidskou hloupost a závist, ale Renata našemu rozhovoru přesto kralovala. Prostě svět je malý  a všichni máme nějaké společné známé. -sv-