Srpnové vzpomínky

„Jednoho srpnového rána, byla to středa koncem prázdnin a já měl zrovna ten den odjíždět na chmelovou brigádu, mě nevzbudilo kohoutí kokrhání, ani naše kočka Micka, která mi otevřeným oknem skočila po ránu postele, ale křik sousedky pod oknem: 

OKUPACE! OKUPACE! RUSÁCI JSOU TADY! OKUPACE! 

Vyskočil jsem z postele a běžel se podívat na náves. Po Rusácích ani vidu, ani slechu. Zato u prodejny smíšeného zboží se houfovaly ženský s nákupními taškami a domáhaly se hlasitě po prodavačce, aby už konečně otevřela a oni mohly nakoupit zásoby mouky, cukru, rumu a kdoví čeho všeho ještě."

Tak nějak začínala moje první středoškolská slohová práce na téma Zážitek z prázdnin, kterou jsem pak po nástupu na střední školu v Kutné Hoře na přání mladé učitelky předčítal před celou třídou. Nebyl jsem sám, kdo svoji práci věnoval srpnové okupaci, ale byl jsem jediný, koho si češtinářka vybrala, aby svůj zážitek sdělil celé třídě. Upřímnost patnáctiletého vesnického kluka ji asi tenkrát dostala.

Celý obsah toho mého slohu si již nepamatuji, jen začátek a pointu, sešity z dob svých studií jsem už dávno vyhodil. Zato jsem si ponechal zvláštní výtisk Mladého světa věnovaný událostem z 21. srpna 1968. Dlouho jsem ho uchovával jako vzácnost ve svých archiváliích společně s dopisy od holek a opisy pozdějších dokumentů Charty 77. Ty mám nyní sebou i na chalupě a občas do nich ještě nostalgicky nahlížím. Po Mladém světu se taky ještě podívám. Tady je zde.

Tu středu jsem samozřejmě na chmelovou brigádu neodjel. Na chmel totiž vzhledem k nastalé situaci mohli pouze studenti starší 18 let. Někteří budoucí spolužáci se tu středu do Kutné Hory přesto vypravili, ale zpět je vrátili již z nádraží učitelé a pohled na ruské tanky přejíždějící po mostě nad tratí. Já mezi nimi nebyl. Mě by stejně naši nikam z domova nepustili. Stačilo, že jsem ten den ujel na kole na fotbalový trénink do Leštiny a pak ještě k rybníku na Chraňbož. Cestou jsme narazili na vojenský konvoj a naskákali před ním raději na kolech přes škarpu do polí. Maminka i tak doma šílela strachy. Nebylo se jí co divit, měla nás v té době na starosti osm!

Zbytek prázdnin jsem pak už trávil s tátou na poli nebo doma u svého tranzistoráku a snažil se marně naladit nějaké stanice, kde bych se něco dozvěděl. Největší strach jsem měl, aby mi nezrušili můj oblíbený nedělní pořad manželů Černých 14 na houpačce. Ujížděl jsem tehdy na písních Petra Nováka: Povídej, Já budu chodit po špičkách, Klaunova zpověď, Náhrobní kámen, což mi teda zůstalo až dodnes. Z rádia však znělo hlavně Krylovo Bratříčku, zavírej vrátka, Kubišové Modlitba pro Martu a Vomáčkovo Běž domů, Ivane. Poslechl nebo přečetl jsem si také Smrkovského projev ve Federálním shromáždění a strachoval se o osud našich "zajatců" v Moskvě.

Okupační vojska se sice naší vísce obloukem vyhnula. Hnízdo kontrarevoluce u nás ve stodole nikdo nehledal. Kromě prázdných regálů v prodejně smíšeného zboží a zrušené chmelové brigády nás to tehdy nějak výrazně nepostihlo. Zato pozdější dvacetiletá normalizace zatraceně ano. Přežil jsme ji naštěstí jako projektant, nestal se straníkem ani spolupracovníkem. 

Poslední Houpačka se vysílala 30. března 1969, kdy ji vyhrála písnička Běž domů, Ivane (pod názvem Nezapomeň si tu klobouk). Vedení rozhlasu požadovalo vyřazení této písně a písně Bratříčku, zavírej vrátka, která byla aktuálně pátá, ale jeden z předchozích dílů vyhrála. Manželé Černí rozhlasu nevyhověli a pořad byl (proti mé vůli) zrušen.

To jsem však tehdy ještě nemohl tušit. Přesto moje slohová práce na téma Zážitek z prázdnin končila slovy:

„Šeřík už odkvetl, dneska se vítá nenávistí, slzami!" 

-sv-

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Při okupaci 21. srpna 1968 vstoupilo na naše území okolo 20 divizí sovětské armády. Další byly připraveny v blízkosti hranic a měly přijít ve druhé vlně. Byly to tři polské divize, jedna maďarská a dva bulharské pluky.

DIVIZE –  je vojenská jednotka mající asi dvacet tisíc vojáků. Ve většině armád se dělí na několik pluků nebo brigád a naopak několik divizí tvoří armádní sbor. Divize je největší jednotka běžné armády, která provádí vojenské operace, jako celek.

Příběhy z 21. srpna 1968 se různí. Jak už to u nás Čechů bývá, našli se mezi námi hrdinové, Švejci, ale i zrádci. Jsme asi jediní, kdo dokáží bojovat nejen zbraní, ale i slovem, písní a humorem – viz Dějiny a současnost. 

To třeba Mirek z Liberce má vzpomínky na srpen mnohem mnohem horší. Čtěte zde.