Srdce a zvon

 

Mít srdce jako zvon by si přál snad každý z vás. Aby tak silně, jasně a pravidelně bilo, aby svému tělu věrně sloužilo. Jenže i zvon má srdce a k tomu taky svoji hlavu, tělo a svůj hlas. Říká se dokonce, že zvon má i svoji duši, stejně jako člověk a k tomu ale taky pěst, kterou srdce bije na úhozovou ránu věnce zvonu.

 

Srdce mají zvony jenom u nás v Čechách, všude jinde po světě to je klepadlo. Když srdce zvonu pukne, tak zvon utichne, oněmí. Proto se srdce zvonu vyrábí z kovu měkčího, než jeho tělo. Zvon je tedy měkkosrdcatý, opět jako mnohý z nás lidí.

 

Ten náš, štěpánovský, stoletý zvon Jan má srdce ve tvaru podlouhé šišky, tělo jak obrácený kalich a je bez pěsti. Jeho srdce je zavěšeno řemenem na oko zalité při lití zvonu do podnebí čepce zvonu. Zní proto jemně, jasně a smutně. 

 

Na štěpánovské návsi však naleznete i srdce kamenné. Visí na monumentálním kříži a je vyrobeno z červeného kamene. Stejně jako srdce Kristovo ho obepíná trnová koruna s růží. V prostřed tohoto srdce jsou tři otvory, symbolizující Kristovy rány od hřebů a po obvodu je srdce rozbrázděno utrpením a bolestí. 

 

Jakoby říkalo: "Ach, kdybyste věděli, co i srdce obyčejného člověka musí přetrpět!"

 

A to ho člověk nemá ani z kamene, ani z kovu jako štěpánovský kříž a zvonek. V lidském srdci má prý sídlo nejen duše, ale i cit, nálady i svědomí, láska i nenávist, touha a trápení, smutek i radost. V těch falešných pak i podlost a zrada a v těch zatvrzelých vztek a závist.

 

Stál jsem se svým zraněným srdcem pod křížem na štěpánovské návsi a takto rozjímal, když v tom ke mně přistoupila liška a pravila:

 

"Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval jsem si jak malý princ, abych si to taky zapamatoval a vám všem převyprávěl.  Stanislav