Ženy, sestry, sestřičky

 

Za ty tři roky, co poustevničím sám na chalupě, jsem přítomnosti něžného pohlaví tak trochu odvykl. Navštěvují mě zde sice moje dcery, sestry a švagrové, ale to je něco jiného. To jsou příbuzné, nejbližší zpřízněné duše. Tam žádné jiskření a laškování nepřipadá v úvahu. To v nemocnici tomu bylo jináč. No řekněte: Co bych to byl za chlapa, kdyby mě přítomnost zravotních sestřiček nechala chladným? Za ten týden na chirurgii se jich u mého lůžka vystřídaly téměř dvě desítky. Jak rád říkávám:

 

 

Jako první se mi představila Lucka. Hezká a sebevědomá černovláska asi tak 45 let. 

 

"Vy jste pan Vrba ze Štěpánova? A znáte kluky Vrbovi, Tomáše s Ríšu?" zeptala se.

 

"Ano znám a dobře. Jsou to moji synovci, dvojčata od staršího bráchy," odpověděl jsem.

 

A ona se rozpovídala, jak s klukama jezdila vlakem do školy, s Ríšou pak i na střední do Kolína. S Tomášem se viděla nedávno tady na chirurgii, operovali mu tu žlučník.

 

"Já vím, nejdřív jste ho ale poslali domů, ať trochu zhubne a pak teprve operovali. A to se Tomášovi říká Tyčka," připomněl jsem jí.

 

"Jo, Tyčka, máte pravdu, Tyčka jsme mu říkali, to je ale teď pořádná Tyčka," rozesmála ji vzpomínka na Toma. 

 

Lucka byla fajn, prý snad byla kdysi před lety Miss Vysočina, možné to je, sluší jí to dodnes. Já jsem seznámení s ní pak dokázal taky tak trochu zneužít. Seděl jsem v noci na chodbě, abych zahnal nepříjemné pálení a svědění na prstech zavázané nohy. Všimla si mě a zeptatala se, co se děje, že nespím. Kápl jsem božskou, že přemýšlím, jak ten obvaz z levé nohy sundám, že mě noha pod ním nepříjemně pálí a pak jsem povídal:

 

"Lucko, když jsme skoro příbuzní, nepomůžete mi s tím, ať je to pod odborným dozorem?"

 

"To my nesmíme, ale že jste to Vy, pane Vrba, ale ráno Vám to přijdu zase zavázat." Jak řekla, tak udělala a já mohl jít spát. Ráno při vizitě jsem oznámil doktorovi, že mám pálivou reakci na jodovou dezinfekci a příště se to už neopakovalo.

 

Druhý den se mi Lucka za hlavou natahovala umístit cedulku s nápisem Alergie Jód na lištu vedle mé jmenovky nad hlavou a trochu přitom zavrávovala:

 

"Málem jsem Vám spadla do postele," komentovala svůj artistický výkon.

 

"Já bych to jen uvítal," :-) využil jsem nevinnou nahrávku k laškovné smeči.

 

Pak tam za námi docházela taková jedna hezky oblečená a veselá, říkal jsem jí Rozcuchaná. Výraznou náušnici v pravém uchu, zlatý řetízek s přívěškem na krku, vlasy přebarvené na platinovo a tak nějak halabala sestříhané a jakoby rozcuchané. Napěchované zelené tričko s bílou minisukní.

Kolega ležící u okna se ji zeptal, jestli neví, kolik je hodin.

 

"Nevím, my tady nesmíme nosit hodinky, ani náušnice, aní řetízky na krku. Prý kvůli nějaký tý infekční bezpečnosti. I tyhle vlasy bych měla mít stáhnuté do culíku," usmála se na mě a provokativně pohodila hlavou.

 

"Nám by se tedy víc líbilo stáhnuté to vaše tričko," opět jsem neodolal takové krásné nahrávce.

 

Zvonivě a živočišně se zasmála a kočičím krokem odkráčela ze scény. Někoho mi tím připomněla.

 

No a do třetice všeho nejlepšího mě nejčastěji obsluhovala nádherná vysoká blondýna, také v tom napěchovaném zeleném tričku a bílé sukýnce na dlouhých plnějších nohách. Hezká a milá ženská. K té jsem si nic nedovolil a ona mi, abych pravdu řekl, nedala taky žádnou příležitost. Jen jsem sledoval její pohyby a cítil její jemnou vůni a přitom si říkal sám sobě slovy své babičky Kateřiny:

 

"Děj si s tím už pokoj, dědku jeden, ta by to s tebou asi chytla! :-)"     -sv-