S iPhonem na houbách

Vše začalo docela nevinně. V neděli dopoledne mi přišla eSeMeSka:

Tak dneska ve 3

Odpověděl jsem obratem:

3 uz bylo, ale v 15 by to slo

Štěpánka na to odpověděla:

Ty muj vtipalku :-) Az budu vyjizdet, tak prozvoním.

Před třetí odpolední jsem nachystal dva košíky, jeden menší a druhý větší, jako my dva dobří lidi z kadibudky :-), do každého vložil nožík a šťavnaté jablíčko, převlékl se do pracovních kalhot, nakrmil svini Vaňka a zavřel ji do chlívku, namíchal granule s masem pro psa Falca a také ho zavřel a po prozvonění od Štěpánky vyrazil na náves vyhlížet bílý vůz VW. Během chvilky stál na kruháku, usměvavá řidička stáhla okénko a povídá:

"Tak kam to bude, milý pane? Račte nasedat!"

Nasedl jsem na přední sedadlo, vyfasoval polibek a provedl upoutávku a prohlásil:

"Na Smrdovsko."

A tak jsme jeli do lesa na houby. Byl jsem rád, že jedeme, protože jsem v pátek nachodil po lese tak šest kilometrů a v sobotu deset a nohy mě od toho pořádně bolely. Jestli i smrděly, nevím, ale řidička okénko během jízdy zavírala. Jeli jsme nejprve kousek po letos opravené krajské asfaltce, pak po polní cestě a posekané louce až na kraj lesa, kde jsme nechali auto stát a šli zkoušet houbařské štěstí. Říkal jsem Štěpánce, že tady bylo včera spousta houbařů a že když nic nenajdeme, tak mám pro ní pár křemenáčů a hřibů v lednici. 

"Já si chci najít houby sama! A už se těším, jak budu dvě hodinky s tebou." :-)

Jak řekla, tak to proběhlo. Chodili jsme lesem, křížem krážem, Štěpánka sbírala a já povídal a povídal. Co jsem zase napsal, co jsem slyšel za písničky, na co jsem si vzpomněl, kdo mi psal, kudy jsem jezdil, koho jsem potkal, jak jsem hlídal vnučku Kíšu a tak vůbec. Skoro jsem ji nepustil ke slovu. Její menší košíček se plnil a já ve svém větším měl jen pokryté dno. To mi však nevadilo. Hub mám doma dost.

Když jsem se na chvíli odmlčel, dcera mi povídala:

"Víš na co jsme přišly? Já s kamarádkama. Že nás ve škole nenaučili pořádně historii a dějiny vůbec. Že nemáme takový vědomosti jako vy. Kluci možná vědí něco víc o válkách a tak, protože je zajímal Hitler a četli si o něm doma, ale ve škole jsme se naučili prd. Jak je to možný? Ty mi tady zpatra recituješ Halase, Sovu, Wykrenta a Radůzu a já ani nevím, kdo ti první tři byli a kam je mám zařadit. A některé moje kamarádky ani neví, kdo je to Radůza. A to máme všichni maturitu!" 

Co jsem jí na to odpověděl?

"No právě. Vzdělání strašně devalvovalo. Znám jednoho magistra, co vyštudoval univerzitu, UK študuje nyní a mluví, píše a jedná jak debil!:-) Ale chceš vědět, čím to je, že nic nevíte? Nás učitelé učili možná stejně, jako vás, ale vždycky nám říkali, nemusíte všechno znát, ale důležité je vědět, kde to najdete. A kde jsme to mohli asi tenkrát hledat? V knihách! Museli jsme číst a četli jsme. Vy taky sice čtete, ale na Google. Ten vám na vše hned spolehlivě, ale heslovitě odpoví. Vy se dozvíte, kdo to byl Antonín Sova, ale zítra to už zapomenete. Žijete jen z komentářů na Fejsbůku a lajkujete. Nyní frčí Instagram, tak Frrrrr všichni na Instagram a lajkujete dál tam. Víte sice, o co se Kazma s Leošem vsadili, jedni fandíte tomu a druzí zase druhému. Ale to vám vědomosti nedá. Musíte číst, číst a číst. Na internetu houby nenajdete. Tak možná virtuálně. :-)"

Usmála se na mě a povídá:

"To máš pravdu. Z Fejsu se všichni odhlašujem a každej teď spěchá na Instagram i maminy padesátnice. Těch nenávistnejch komentů, co tam je. Hrůza! A já náhodou čtu. O Beatles mám snad všechno přečtený. Z dějin umění taky něco vím. Teď jsem v práci začala používat Excel a baví mě to. O tom jsem si musela taky něco sama přečíst. Víš, ale ono je opravdu pohodlnější se zeptat pana Google nebo Tebe. :-)"

V tom se ohnula pro houbu a potutelně se zeptala:

Co je tohle za houbu? Nevíš, co? Já si to teda vygůgluju a tady v lese. Existuje na to takovej prográmek. Nafotím ji, vložím ji tam a už to mám! Je to Václavka. Obecná nebo smrková. Je jedlá a chutná.  A co jich tady je! Moc se mi však nelíbí. Sbírat je nebudu.

Za ty, co mají na všechno odpověď a doma Atlas hub, jsem dodal:

Já je znám a taky je nesbírám. Jednou mi po nich bylo zle! Podusil jsem si jich spoustu během chvilky na másle, cibuli, kmínu a na víně, trochu osolil a opepřil a pak zvracel jak Alík. Ony se prý musí pořádně tepelně upravit. To už já zkoušet nebudu. Vidíš, takhle vznikají ty zkušenosti, když si o tom nic předem nepřečteš. Václavky nebrat!

Zakončil jsem naší debatu o devalvaci vzdělání a vrátil se zpět ke klipu Studený nohy od Radůzy. Tam jsme si rozumněli a shodli se hned. Protože to je hustý! -sv-

A víte, kolik jsme toho v lese našlapali? 3,99 km. Štěpánka na to má v iPhonu aplikaci.

Foto: Štěpánka a iPhone (fotí jim to pěkně)