S jiskrou v oku

Dnes jsem byl nucen vstávat pět minut po čtvrté ráno. V 5:11 hodin, těsně po svítání, mi totiž odjížděl z leštinského nádraží osobní vlak do Havlíčkova Brodu, kde jsem byl v okresní nemocnici objednán na sedmou hodinu na oční ambulanci. Tam jsem se dostavil na kontrolu chvíli po půl sedmé a už jsem byl až čtvrtý na řadě. Do půl osmé, kdy jsem na řadu opravdu přišel, nás v čekárně sedělo snad pětadvacet! Polovina z nás však již se změřením očního tlaku, pozadí (taky očního) a s rozkapanýma očima. 

Já jsem tam vyčkával na laserovou operaci sítnice. Již jsem ji jednou před 4 roky na levém oku absolvoval. Tak jsem klidně a trpělivě s rozšířenými zorničkami čekal, až si na mě paní laserová doktorka udělá čas. Pak to však šlo, jako na drátku. Sestřičky a doktorky mezi tím přicházely do práce a mizely rovnou v šatně. Rád bych jim s převlékáním pomohl, ale s rozkapanýma očima bych z toho stejně nic moc neměl. Obě oči mi navíc ještě trochu přikáply, umrtvily a za chvíli jsem už seděl s hlavou připoutanou v takovém mučícím nástroji, polohu mojí hlavy zajišťovala navíc ještě dlaněmi sestřička stojící za mými zády. Kdybych prý o milimetr pohnul hlavou či okem a laser zasáhl nějakou žlutou skvrnu na sítnici, měl bych po ptákách, teda po zraku. Abych měl po ptákách, tak to by musela laserové dělo pěkně sklopit. :-)

Paní doktorka se posadila proti mě. Byla o hlavu menší jak já a musela proto výšku přístroje nastavit tak, abychom si viděli do očí. Ne přímo, ale přes různé čočky, gel a laserové hlavice. Za nimi jsem z paní doktorky viděl jen náušnice v uších. Ty měla s modrým kamínkem. Moje hnědé oči, nebo vlastně duhovky, paní doktorku ale vůbec nezajímaly, ani ta obrovská černá díra uprostřed nich. Zajímala ji až sítnice na zadní stěně oka. Teda její stav. Ten se u diabetiků hrbolatí jak malinké křečové žíly a člověk s takovou sítnicí vidí celý svět pokřiveně, byť by byl sebevětší optimista, jako třeba já. :-)

Paní doktorka si nejprve prohlédla stav sítnice pravého oka a pak zapnula laser a vypálila mi směrem na sítnici několik desítek oslnivých záblesků jak na severokorejské střelnici, po kterých jsem přestal vidět i ten modrý kamínek. Když světelnou kanonádu ve vesmíru mého oka ukončila, zeptala se mě, jestli se má pustit i do druhého oka. Trochu nejistě jsem ji upozornil, že vůbec nic nevidím a že mě čeká ještě cesta na vlak a od vlaku domů. Že k tomu budu ještě aspoň jedno trochu funkční oko potřebovat. Ujistila mě, že než bude s levým okem hotova, tak se z toho pravého přestane "kouřit" a oko se z té oslepující erupce vzpamatuje. Následovala ihned laserová invaze do mého horšího levého oka a já přestal vidět úplně. Jak kdyby mi u výslechu potopili hlavu do špinavého mléka nebo do husté mlhy a moje oči pak tou mlhou žhnuly jak Golemovi. Odevzdaně jsem vyčkával, až ta ohnivá show v součtu asi 80-ti záblesků skončí a odezní, ani se nehýbal, za což mě paní doktorka nezapomněla pochválit. Slepý jsem v tu chvíli byl tak, jako tak. Měl jsem však naději, že ne definitivně, pokud žlutá skvrna zůstala neporušená.

Zavřel jsem za sebou dveře s cedulkou LASER a vypotácel jsem se nejistým krokem do čekárny, prošel uličkou mezi sedícími a slzícími pacienty, se kterými jsem se slušně rozloučil a popaměti mířil ke schodišti, kde jsem se raději přidržoval zábradlí a opatrně sestupoval do vstupní haly. Tam mě oslnila záplava světla a já se sklopenýma očima, hlavou i ušima prošel k východu a pak následoval můj 2,3 km dlouhý poloslepecký prvovýstup v husté mlze, ostrém slunci, bez kyslíkového přístroje a bez šerpů vzhůru k nádraží. Pokud jsem vás někoho cestou nebo v nemocnici potkal a nepozdravil, tak se omlouvám, opravdu jsem vás neviděl. Jediný funkční smysl, co mi zbyl, byl hmat a ten jsem k identifikaci osob raději nepoužíval. Na to možná ještě taky někdy dojde. :-)

Vlak na Kolín s odjezdem v 8:51 již čekal na 2. nástupišti, ten jsem přehlédnout nemohl. Vyhledal jsem si místo k sezení na neosluněné straně vagónu a za půlhodinky už z něho vystupoval v prosluněné stanici Leština u Světlé. Domů jsem ještě musel absolvovat pěšky cestu 1,7 km dlouhou a pár minut po 10. hodině mě nadšeně uvítal v naší chalupě pes Falco. Napsal jsem dceři popaměti SMS zprávu JSEM DOMA. TROCHU UNAVENY. JDU SI LEHNOUT. Zapnul jsem PC, že zkontroluji maily a web, ale bohužel, nešlo to. I maily a web LBC zasáhla mléčná mlha. Tak jsem pustil Falca do té mlhy na dvorek a šel si lehnout.

Vzbudil jsem se až za dvě hodiny. Ne sám od sebe, ale vzbudilo mě Falcovo hlasité oddychování. "Co se ti stalo, Falco? Kde jsi lítal?" Vyšel jsem na dvorek a šel zkontrolovat bránku. Byla zajištěná zvenčí. To tu musel někdo být! Nevím kdo, nevím kdy, ale zřejmě našeho psa někde odchytil a přivedl mi ho domů. Pes byl notně unavený a měl jiskru v oku. Šel si hned lehnout. Jako já dopoledne. Ještě teď v 14:22 hodin oddychuje. A já taky. 

Prospal jsem celý den. Až v úterý pět minut po čtvrté ráno jsem zapnul znovu počítač, ztlumil si svítivost displeje a opravil v tomto článku hafo slepeckých překlepů. :-) -sv-