Retro Pribináček

Včera jsem v COOP prodejně v Habrech narazil na důvěrně známý mléčný výrobek, na kterém po dvě generace vyrůstaly moje dvojgenerační děti. Dvojgenerační říkám proto, že mojí nejstarší dceři je 38 a nejmladší 20. Obě dvě a další tři děti mezi nimi měly rády Pribináček. V Habrech ho včera nabízeli v retro provedení, tj. v původní obalu. Jako původní se pouze tvářil, kelímek papírový nebyl, receptura asi taky ne. Zato na sobě měl původní nápisy: Pramen zdraví z Posázaví a hodnotný chutný výživný. Pak také vyobrazení původního znaku výrobce z Pribiny – červenou pečeť s modrým provázkem. V COOPu je nabízeli za 7,90 Kč/ks. No, nekup to! :-) Koupil jsem si hned kusy dva a ráno, až bude světlo, je pěkně naaranžuji a vyfotím, ať víte, o čem se tu píše.

Mám s Pribináčkem spojeny úsměvné historky, o které se s vámi podělím. U nás v lednici totiž nesměl nikdy chybět. Kolik bylo v rodině dětí, tolik tam bývalo Pribináčků. V první tři, ve druhé dva. Vlastně ne, vždycky tam bylo o 1 až 2 více. Ty byly pro mě. Vanilkové Pribináčky, do kterých jsem si vždy přidal ještě lžičku tmavého kakaa a opatrně, ale pečlivě rozmíchal. Na ničem jiném jsem si tak nepochutnal, jako na Pramenu zdraví z Posázaví ochuceném lžičkou kakaového prášku!

Moje prostřední dcera na jedné dnes již ztracené zvukové nahrávce se šišlavě svěřovala, na co se před vánoci nejvíc těší: "Láno vstanu a dám si Plibiňák!" Všechny děti respektovaly, že musí zbýt Pribináček i pro tátu, až na našeho Davida. Ten se řídil ve všem jídle zásadou: Kdo dřív přijde, ten dřív žere! :-) a tak byl u nás občas křik kvůli „mému" sežranému Pribináčku. Davidovi to vydrželo až do dospělosti, tak to dával k dobru i na Fejsbůku., že ledečskému starostovi sežral Pribiňák! :-)

Jestli jste si někdo zkusil smíchat v téměř plném malém kelímku lžičku kakaa s tuhým a mastným smetanovým krémem, tak mi dáte zapravdu, že je to téměř nemožné provést bez potřísnění stolu, košile či trika. Dost často všeho najednou. Nedoporučuji to už vůbec zkoušet v posteli! A to bývalo příčinou dalšího křiku v naší rodině: „To tam musíš dávat tolik kakaa?" nebo „To nemůžeš dávat pozor, zase si mi zničil ubrus, to už nepůjde nikdy vyprat!" A nešlo, jak ubrus, tak i košile nebo triko. Já jsem na to vždycky reagoval lakonicky: "To se dá vystřihnout nůžkami." :-) Na všem totiž zůstával zahnědlý flíček – hodnotný, chutný, výživný.  

Tak jsem dnes po ránu pro vás ty retro pochoutky vyfotografoval a teď si s jednou z nich posadím venku ke stolu na zápraží, vezmu si třeba tu levou, protože jsem levák, odtrhnu staniolové víčko, které zevnitř olíznu, přidám do kelímku lžičku holandského kakaa a budu míchat a míchat, opatrně mimo stůl, mimo triko a kraťasy, abych nic nepotřísnil (peru a uklízím si totiž sám). Pokud mi něco upadne na zápraží, jako že upadne, tak se o to postará pes Falco. Už na to stejně vedle stolu mlsně a pozorně čeká. Pozoruje mě, jak s vyplazeným jazykem v koutku úst opatrně míchám lžičkou v retrokelímku, aby směs smetanového krému a kakaa byla pěkně vláčná a homogenní. Až taková bude, pěkně tmavá a hustá, tak ji hned zblajznu na jeden zátah. Cukr - necukr, cukrovka – necukrovka.

Na tom druhém si pochutnám zítra. Pokud teda nepřijede na návštěvu David. :-) -sv-