Pražákům, těm je hej

Na tento text známé písně Pražského Výběru, kterou jako třetí v pořadí zpívá i ledečská skupina ULTIMA, možno si poslechnout zde, jsem si vzpomněl minulý týden, když jsem s batůžkem na zádech vyrazil do Prahy na návštěvu mého kamaráda. Sejít jsme se měli na smutně proslulé Bílé Hoře. Tak jsem si den předem doma u počítače vyhledal spojení a věděl, že cesta tramvají Prahou mi bude trvat půl hodiny a že budu cestovat nejprve tramvají č.8 a pak přestoupím na tramvaj č.25, která mě doveze až na místo. Paráda!

Jenže, ono se to lehce řekne, že nastoupím do osmičky, ale kterým směrem? Na jízdním řádu na zastávce tramvaje žádná Bílá Hora není. Na ksichtu tramvaje také ne! 

"No nic, líná huba, holé neštěstí," řekl jsem si a přistoupil k solidně vypadajícímu staršímu pánovi a zeptal se ho: "Pane, můžete mi, prosím Vás, poradit, kterým směrem mám jet?"

"No tady na tomhle ostrůvku je cedule támhle, takže tramvaj jede tímhle směrem. Na tom protějším je cedule na druhé straně, takže tramvaj jede zase druhým směrem. To dá rozum, ne," odpověděl mi vyšším hlasem "ochotně" pán dříve, než jsem otázku dokončil.

"Jo to chápu, ale já mám jet osmičkou na Bílou Horu a to je teda kterým směrem?" zeptal jsem se polopaticky ještě jednou.

"To, mladej, nevím. Já nejsem zdejší," odpověděl mi ten chytrej pán. Naštěstí náš rozhovor vyslechl vedle stojící študák a ten mi s úsměvem potvrdil, že stojím na správném nástupišti vedle pana Pišty. :-)

Tramvaj č. 8 za chvíli na Florenci zastavila, já do ní nastoupil a začal počítat zastávky, protože na páté jsem měl přestupovat na pětadvacítku. Když měla přijít moje přestupní stanice, ozvalo se z reproduktoru, že se blíží zastávka na znamení. Znejistěl jsem. "Na znamení? Pro boha, jaké zase znamení?! To snad mám jít za řidičem a poklepat mu na rameno nebo se hlásit jako ve škole?" uvažoval jsem v duchu. No nic, zeptám se téhle slečny, co sedí přede mnou u okýnka. Oslovením jsem ji sice trochu vyděsil, ale odpověděla mi, že musím zmáčknout knoflík. "Jaký knoflík, to jako když potkám kominíka? Kde ho tady najdu? Tramvají žádný nejede," ptal jsem se dál a ona se smíchem ukázala ke dveřím. Tak se mi podařilo na Kamenické vystoupit, chvíli jsem zase hledal ten správný směr a vyhlížel pětadvacítku na Bílou Horu. Ta to už měla na sobě napsané. Tak jsem zvládl už bez vyptávání nastoupit a ujížděl jsem z Prahy ven skoro až na konečnou. 

Po vystoupení na další znamení jsem zavolal kamarádovi, že jsem na místě potupné porážky českých stavů a on mě, protože mě dobře zná, požádal, ať se nikam nevzdaluji, že si pro mě dojde. A došel. Až k zastávce. Zastavil jsem ho na znamení: "Čau kámo!"

 

Tak fajn, směrem TAM jsem to zvládl!

 

Odpoledne jsem cestoval ZPĚT. Povídám kamarádovi: "Kde je tady někde Metro, do tramvaje mě už nikdo nedostane! Ta tady zastavuje jen na znamení a na nástupišti jsem žádný tlačítko nenašel!"

"To je dobrý, ale ty ses snad zbláznil! Tady žádný Metro není a nebude! Seš na Bílý Hoře, místě potupné porážky českých stavů, odsud musíš jet tramvají, nebo autobusem, vole," odpověděl mi pobaveně.

"A kde je teda nejbližší stanice Metra?" trval jsem si na svým.

"Strašně daleko, to by ses pěkně našlapal, když nechceš jet tramvají, závolám ti taxi," odpověděl.

"Jak daleko? Pro vás, Pražáky, je všechno daleko," nedal jsem se odbýt a s batůžkem na zádech netrpělivě přešlapoval na chodníku, jak plnokrevník na startu Velký Pardubický.

"No, určitě tak tři kilometry, vole, to je půlhodinky chůze," vytřeštil oči kamarád vůl.

"Tak fajn. A kterým směrem?" zeptal jsem se naposled. "Urči směr Praha!"

Mávnul rukou směrem ku Praze a já vyrazil. Úprkem prk, jak ti čeští stavové. Jen se za mnou prášilo. Za 20 minut jsem už seděl v Metru A a ujížděl podzemím do centra, na Staroměstském popravišti radši ani navykukoval a hlavu nevystrkoval. Až na Můstku přestoupil na Béčko směr Florenc. Jak cesta plynule ubíhá, jsem si pěkně v teploučku sledoval na displeji ve voze Metra, nikde žádná zastávka na znamení, žádnej "velice ochotnej" pán Pišta a za dalších dvacet minut jsem na Florenci vyhledal autobus do Ledče, uvelebil se na sedadlo, dal si sluchátka do uší a pustil si svojí oblíbenou ULTIMU:

 Související článek:  Cestou z Rammsteinů 

 

Praha - zastávka na znamení!