Pouštím to z hlavy

Vojnu s Turkem jsme opět prohráli a jedeme domů. 

329 tisíc Islanďanů a 5 milionů Slováků slaví a my bez vítězství roníme slzy. 

Ač jinak kliďas, tentokrát jsem se u obrazovky svého PC první letní večer rozčiloval, když jsem viděl tu bojácnost většiny českých hráčů, alibismus, zbytečné zpětné přihrávky brankáři a žluté karty, pomalý pohyb po hřišti, chaotické bránění ve vápně, nepřesné výkopy, přihrávky i střely. Přímo to se mnou hrálo, cukalo mi to nohou pod stolem, a když míč letěl do vápna, cítil jsem se ve výskoku a halvičkoval, jak za mlada. Co za mlada? Ještě po padesátce jsem dal gól hlavou. Marnost nad marnost. Nemohl jsem jim pomoct a nemohl jsem se na to ani dívat, ale musel si to protrpět. Jak ten náš manšaft, lavička a fanoušci na tribuně.

Bez nadšení, nasazení a odvahy vojnu s Turkem vyhrát nelze. Naštěstí nejde o život, jen o národní ostudu. Pouštím to z hlavy a jdu radši spát. Zítra pak půjdu sekat trávu a sušit seno. To má v létě větší smysl a je to jenom na mně, zda se to povede.  Vrba