Pokusným králíkem

Dobrovolně a s úsměvem (idiota?)

Čekala mě další kontrola na očním oddělení. (O té minulé jsem vám vyprávěl před půl rokem zde.) Původně jsem se na ni chystal v pondělí dvanáctého. Až po pečlivější kontrole termínu další návštěvy s brýlemi na nose jsem zjistil, že se mám dostavit o den později, t.j. třináctého. Mělo jít o rutinní kontrolu, tak jsem tomu pověrčivému datu nevěnoval zase nějakou zvláštní pozornost. Prostě jsem ráno před osmou usedl v čekárně na lavici mezi dvacítku obrýlených kolegů všeho věku, váhy a pohlaví a jal se vykonávat to, co se od příchozího slepýše očekává. Čekat a čekat. 

Čekání jsem uspíšil tím, že jsem se vnutil sestřičkám na přípravu k vyšetření hodinu před termínem, na který jsem byl objednán. Změřily mi tak oční tlak a zdokumentovaly oční požadí. Pak jsem se jal zase čekat.

Dalším přípravným stupínkem bylo čtení. To mi jde. Alespoň pravým okem. To tím levým jsem hádal písmenka jak v první třídě. Ale zkoušející paní doktorka mě pochválila a dovolila sestřičkám, aby mi za odměnu káply do oka. Laškoval jsem s nimi, že se blíží jaro a vrba potřebuje mízu. Za to mě obdarovaly papírovým čtverečkem na osušení slzících očí a vypoklonkovaly mě do čekárny. Tam jsem s rozkapanýma očima čekal další hodinu.

Před desátou konečně došlo k tomu, proč jsem přišel. Ke kontrole stavu mých nebohých sítnic. Paní doktorka konstatovala, že stav mých očí se nezměnil, ten šedý zákal tam opravdu je, musíme ho ale nechat trochu víc uzrát, což mi říká už pět let. Ale to levé by zase potřebovalo laserové ošetření. Zda s tím souhlasím? No, co jsem měl dělat? Když už tady tak dlouho čekám. Souhlasil jsem.  

Až teď jsem si ale všiml, že po mé levé ruce stojí další doktorka, mladší a hezčí, a taky se mi dívá různými trubičkami a vehikly podobnými obrácenému periskopu do oka. Paní doktorka se mě v souvislostí s ní dotázala, že když jsem takový klidný a poslušný pacient, jestli dovolím, aby se mi na sítnice podívala i její mladší kolegyňka a zkusila si provést pár laserových zákroků. Chtěl jsem to už mít za sebou, tak jsem souhlasil, i když tak trochu váhavě. Snad pár začátečnických pokusů moje oko ještě snese.

Zavedly mě okamžitě do vedlejší místnosti s názvem LASER, kde jsem zůstal s třemi ženami sám. To se mi už dlouho nestalo! :-) Hned se na mě vrhly, upoutaly si mě k laserovému dělu, a ta nejmladší si začala seřizovat mířidla a kanón na mé levé oko. Dokud jsem ještě viděl, prohlédl jsem si její tmavé vlasy a oči, tvář, šíji a tak vůbec. Dospěl jsem až k hrudi, kde jsem zahlédl vizitku se jménem. To bylo poslední, co jsem si zapamatoval. Pak následovala kanonáda 69 světelných záblesků dobře mířených na sítnici mého levého oka, terče na sítnici padaly, jak na biatlonové střelnici na první stojce, a já, klidný a poslušný pacient, držel a držel. Však jsem byl za to zase pochválen. 

Na jméno i tvář mladé slečny doktorky jsem přitom ale nezapomněl. Jakmile mě její pomocnice uvolnily z té laserové kanonády a mně se vratil zbytek zraku, usmál jsem se na ni a povídám:

 

"Stačil jsem si všimnout před operací Vaší vizitky. Pan Petr Zgarba je Váš příbuzný?"

 

"Ano, to je můj tatínek. Vy se s ním nějak znáte?" odpověděla mi s roztomilým ale bohužel hodně rozmazaným úsměvem.

 

"Samozřejmě a dobře. Byl jsem starostou Ledče, když on byl poslancem a ministrem. Hodně nám tehdy v Ledči pomohl," taky jsem se, myslím, usmíval. "Ale jeho podobu ve Vás nevidím. To možná dělá ten knír, co Vám schází." :-)

 

"Já jsem víc podobná mamince. Říkal jste z Ledče? Tak to jste jezdil takovým bílým starodávným ruským autem, ne?" stále se usmívala.

 

"Ne, to byl kolega. Já jezdil bílou japonskou Toyotou, však mě proto vyšetřovali. Tátu pozdravujete."

 

Podali jsme si ruce, já poděkoval a šel zase poslepu hledat cestu ven z nemocnice a městem na nádraží. 

 

Tak na další 4 měsíce mám zase klid. Tentokrát mě pozvali už na toho dvanáctého. -sv-