Plný košík hub

Jakmile včera odpoledne přestalo pršet, vyrazil jsem jak nadržený junák do lesa na houby. Po hrázi rybníku Vrbáku, přes posekaná a zoraná pole přímo za nosem do Špice, což je část lesa na Radinovsku zabíhající takovou špičkou do polí směrem k nám. Vzdušnou čarou to je tak 800 metrů, kličkováním kolem rybníku a mezi poli tak o 100 m více. Není to sice nijak daleko, ale trochu do kopce. V mládí jsem to běhával, teď se častěji zastavuji a rozhlížím do kraje, prostě kochám. Je totiž čím. No podívejte se třeba z hráze na ten náš rybník Vrbák.

V lese jsem byl i s tím kocháním cobydup a měl v úmyslu ho projít napříč až k Mariánské studánce pod Kamennou Lhotou, kde teče Vranidolský potok a mělo by tam tedy být vlhko a mohly růst houby. Jenže ony rostly i na vysušeném kopci! Hned zkraje Špice jsem pod břízkami našel 15 křemenáčů a o kousek dál ve smrčí 15 hřibů. Košík byl hnedle naplněn do tří čtvrtin. Tak jsem tomu okamžitě přizpůsobil plánovanou trasu a pokračoval na další známá místa po kraji lesa směrem k Leštině. Ale tam jsem už nenašel ani lištičku, ani babku. Prašivky ty jo a červené mochomůrky taky. To vždy znamenalo, že houby rostou, jen nejsou ještě vidět ani slyšet. :-)

Už jsem se málem spokojil s tím třičtvrtě košíku hub, když jsem vkročil na lesní cestu, kterou lze také dojít ke studánce, ale Na Skřivánkách. Cesta je celá porostlá nízkou travou a hlavně mechem, celá celičká jak v pohádce. Vzpomněl jsem si v tu chvíli, jak jsem po ní jako malý kluk rád chodíval až ke studánce s kapradím a vždy si cestou říkával Sládkovy verše:

 

Jenže teď už jsem kluk velký, tak bych měl ty prostinké Sládkovy verše nahradit trochu hlubšími. Znal jsem kdysi krásné verše od Otakara Březiny, nebo to byl Sova? Jo, Sova, Antonín Sova to byl a jmenovalo se tóó ..... Studny nadějí.   

Až na pár předložek, předpon a možná i mírně upravený slovosled jsem to dal zpaměti ještě docela dobře. V dnešní mluvě bych mohl snad i klidně říct, že na foxteriéra dokonce i hustě. :-)

 

Tak to vše se mi honilo hlavou, když jsem si lehce vykračoval po zarostlém chodníčku, kudy toto léto asi ještě nikdo nepřešel. Po mechem porostlé lesní cestě a připadal si jak v pohádce z mechu a kapradí, nebo lépe jak při natáčení pohádkového výjevu, kdy je na jeden zátah snímána scéna, jak usměvavý dědeček v pestrobarevném hokejovém dresu HC Ledeč s číslem 04 na zádech kráčí s proutěným košíkem v ruce po lesní cestě a každých třicet metrů se shýbá pro krásný až neskutečný hříbek, který mu tam jako atrapu naaranžoval filmový štáb pár minut předtím. Hlavička hříbku vymydlená dopoledním deštěm vykukuje z pod mechu, leskne se již na dálku a nelze jí přehlédnout. Pohádkový dědeček vždy opatrně šáhne slečně hříbkové pod klobouček, uchopí ji za baculatou nožku a opatrně vysvobodí z mechového lůžka, osmejčí ji prsty od stébel trav a jehličí a poté očistí kořen nohy od hlíny a zbytků podhoubí. Krátkým stříbrným nožíkem a dočista do čista.

 

Tato scéna se opakuje z různých úhlů záběru snad 15x směrem tam a 10x směrem zpátky. V detailních záběrech se košík v dědečkově ruce plní až po okraj a pan režisér, kameraman, představitel dědečka i Antonín Sova mohou být spokojeni. Povedlo se.

 

Pak už následuje jen jednotvárná kilometrová chůze polní cestou směrem do vsi, kterou dědeček přeruší pouze u jednoho z šípkových keřů, kde si nožíkem od hub, tak trochu mimo scénář, opatrně odřízne holou větvičku červených šípků. 

 

Co se dá dělat, podzim se blíží. -sv-