Письмо Татьяны к Онегину

11.12.2018 00:11

To rozum nebere, proč mi zrovna tyhlety verše utkvěly v paměti skoro 50 let. Přednáším je na žádost spolužáků na třídních srazech kutnohorské průmyslovky, nebo kdekoli ve společnosti, když je poptávka po ruštině. Z fleku, bez jakékoliv přípravy, či zaškobrtnutí. Neznám ty verše celé, jen asi tak polovinu, a tu jsem se pro vás i pro sebe pokusil dnes na nemocničním lůžku vyhledat. 

Vy, co jste érou ruštiny prošli, se nad tím asi pousmějete, vy mladší nepřečtěte ani písmeno natož řádku, Ale to je jedno. Pamatuji si těch ruských textů víc. Dokonce celý úvod z maturitní otázky o Puškinovi, nebo báseň Památník sovětskému vojákovi už ani nevím od koho. Vše samozřejmě v originále.

To rozum opravdu nebere!? Proč? -sv-
 
Я к вам пишу - чего же боле?
Что я могу еще сказать?
Теперь, я знаю, в вашей воле
Меня презреньем наказать.
Но вы, к моей несчастной доле
Хоть каплю жалости храня,
Вы не оставите меня.
 
Сначала я молчать хотела;
Поверьте: моего стыда
Вы не узнали б никогда,
Когда б надежду я имела
Хоть редко, хоть в неделю раз
В деревне нашей видеть вас,
Чтоб только слышать ваши речи,
Вам слово молвить, и потом
Все думать, думать об одном
И день и ночь до новой встречи.
 
Но, говорят, вы нелюдим;
В глуши, в деревне все вам скучно,
А мы... ничем мы не блестим,
Хоть рады вам и рады простодушно.
Зачем вы посетили нас?

—————

Zpět