Pipít a atlas ptáků

Po pátku třináctého, kdy jsme vyzvedával vnučku Kíšu v mateřské škole na Pláckách, přišla sobota a malou Kíšu jsme měli zase na starosti. Tentokrát jsem na to nebyl sám, zapojila se i babička, které ještě do nedávna Kíša říkala babičák. Tatík Kíši odjel na další bitvu a maminka do práce a tak Kíša strávila větší půlden u babičky na starém sídlišti a pak zbytek u mne na chalupě. Babička Věra připravila pro nás oba svíčkovou, jakou umí jen ona, tak jsme společně poobědvali a Kíša po O, jako ve školce, usnula. Byla prý "uvanená". To byl klid!

Na čtvrtou mě pak i s Kíšou převezla Štěpánka na chalupu do Štěpánova. Kíša se na Štěpánku těšila, proto trošku oplakala její okamžitý odjezd, ale slzičky byly ty tam, jakmile se přivítala s králíčky a sviní Vaňkem. Psa Falca jsem raději před ní zavřel do chodby, kde řádil jak čert. Po chvíli ho to však přešlo. Při minulém setkání s Kíšou jí prý "olízal vlasy a kopnul jí". To jsem už nechtěl riskovat, proto ta jeho izolace na chodbě. Naštěstí bylo hezké počasí a my jsme mohli spolu sedět na zápraží, povídat si, říkat říkánky a básničky, zpívat písničky, hrát nebo spíše pískat na flétničku a prohlížet knížky o Barbie, které tu zbyly po Štěpánce. Najednou Kíša zpozorněla, zvedla oči od knížky a povídá: 

"Pipít".

Podíval jsem se stejným směrem na dráty elektrického vedení, kde prozpěvoval kos.

"To není žádný Pipít, ale ptáček. A jmenuje se Kos, Kos černý," vysvětlil jsem vnučce.

"Ne, to je Pipít, maminka šíkal," trvala na svém Kíša.

"Tak počkej, já přinesu knížky o ptáčkách a podíváme se na ně spolu," odpověděl jsem.

Přinesl jsem tři knížky nazvané Ptáci, věnované opeřencům na zahradě, v lese a u vody. Otevřel jsem jako první díl o ptácích na zahradě a nalistoval hned Kosa černého, kde byl zobrazen jak sameček, tak i samička a vajíčko. Vysvětlil jsem Kíše, že se ten pták, co mu říkala Pipít, jmenuje Kos, že tatík Kos je černý se žlutým zobákem, maminka Kosová je hnědá, kropenatá a vajíčka mají namodralé, z něho se jim vylíhne malý ptáček - jejich děťátko. 

Kíša pozorně poslouchala a pak prstíkem ukázala postupně na samečka, samičku a vajíčko a povídá:

"Tatík, maminka, Kíša."

Tak to pokračovalo přes rehky, sýkorky až k vlašťovce, kde byl vyobrazen pouze sameček s vajíčkem a černou siluetou za letu na obloze. Kíša to vyřešila po svém. Ukázala postupně na obrázek vlašťovky, vajíčka a siluety a povídá:

"Maminka, Kíša," a "Tak vypadala!"

A tak to pokračovalo až k poslední křepelce na stránce 175, potom jsem musel otevřít i knihu Ptáci v lesích, kde ji nejvice zaujaly sovy a krkavec, a když jsem chtěl před Kíšou schovat knižku Ptáci u vody, postřehla to a vyžadovala pokračovat v prohlížení.

"Ještě četí!" volala. 

Na každé stránce nezapomněla identifikovat vyobrazení tím svým:

"Tatík, maminka, Kíša. Tak vypadala!"

Vždy se dokázala trefit do barevnějšího a výraznějšího "tatíka" a nedovolila mi přeskočit ani jednu stránku.

Tak jsem si tak pod fousy s úsměvem v duchu říkal:

"Po kom to dítě asi bude?" :-) -sv-

Co vnučce přebývá, to dědovi už schází a naopak :-) Tak jsme vypadali!