Paní rehabilitační

Ležel jsem v nemocnici již se dvěma přestávkami třicátýdruhý den, byl jsem tři dny po amputaci čtyř prstů na levé noze a den po prvním převazu, když se u mého lůžka objevila poprvé paní rehabilitační:

"Pane Vrba, jak to, že u jídla ležíte, koukejte si k tomu stolku pořádně sednout," vybafla na mě nejen bez varování, ale i představení. Proto ji budem dále říkat "paní rehabilitační".

"Nemohu sedět, musím teď ležet na levém boku s nohou natočenou přes okraj postele, jak mi včera při převazu řekl ošetřující lékař, nehledě na to, že mě noha při sedu bolí jak čert," odpověděl jsem v klidu.

"Co je to za blbost?! Jdu si to ověřit," odeběhla k telefonu a za chvíli byla zpět.

"Tak, pane Vrba, na levém boku máte ležet, ale u jídla můžete sedět a taky budete cvičit!" sdělila mi vítězoslavně. 

"U jídla nebudu sedět, dokud mě bude při sezení bolet noha," odmítl jsem v klidu její rozkazy, "A s tím cvičením přijďte, až budu po jídle," doplnil jsem.

Odešla nasupeně z našeho pokoje a za okny prosklené sesterny nedočkavě vyčkávala, až dojím. Pak hned vyrazila za mnou.

"Tak už jste po jídle a budeme cvičit! Lehněte si pěkně na záda a zakružte oběma chodidly v kotníku. I tím zavázaným, samozřejmě, i tím zavázaným," začala jízlivě vydávat pokyny. Trochu opatrně jsem ji uposlechl a chodidly zakroužil. Následovalo kroužení palci u nohou, samozřejmě i tím zavázaným, pokrčování nohou v kolenou, unožování nohama do strany, a pak při úchopu za postelovou hrazdu střídavé vykopavání nahama vzhůru, zvedání zadku nad postel a přítahy směrem ke hrazdě. Cviky na postelové hrazdě jsem začal vykonávat s takovou intenzitou a rychlostí, že raději poodstoupila od lůžka a sestřičky ze sesterny naopak přiběhly k mému lůžku, co se to děje.

Po chvilce vydala paní rehabilitační již méně velitelský pokyn: "Stačí!" a kroutíc hlavou zmizela z pokoje. 

Pokoj se cvičením mi však nedala. Druhý den přišla zase. Zůstala však za oknem prosklené sesterny a k mému lůžku jako cvičitelku poslala mladší kolegyňku. Zacvičili jsme si spolu v pohodě a s úsměvem. :-)

Třetí den mi po ránu nasadili na operované chodidlo vakuový odsávací systém přímo do rány, chodidlo i ránu omotali pevně samolepící fólií a vše napojili na vývěvu, kterou nastavili na nejvyšší výkon, aby zvládala odsávat z rány případnou krev a hnis. Připoután k tomuto mučícímu zařízení jsem strávil na lůžku stanice intermediární péče bezesnou noc, k ránu poprosil sestřičku o injekci proti bolesti a před rozedněním konečně na chvíli usnul. Přišla mě šetrně probudit sestřička po střídání směn a vybídla mě k rannímu koupání. Vysvětlil jsem ji, že nejsem schopen vstát z postele, natož doskákat nebo se nechat dovést do koupelny. Poprosil jsem ji, ať mě nechá spát. Pochopila, zhasla světlo a odešla.

Po chvilce jsem však byl zase probuzen. Hádejte kým? Paní rehabilitační. Nebo tedy její mladší kolegyní. A že je čas na cvičení. Opět jsem zkroušeně vysvětloval, že dneska ne, ať to nechá na příště, že se potřebuji z té přetrpěné bolesti vyspat.

Mladá kolegyně odešla beze slova do sesterny a z té se za chvíli ozval řev:

"Tak to teda ne! Pan Vrba musí cvičit! Pan Vrba bude cvičit!" a s tímto pokřikem běžela za mnou sama paní rehabilitační. Cestou svůj pokřik stupňovala. Když byla asi tři metry od mého lůžka, zarazil jsem ji sice stále v klidu ale rázně:

"Pan Vrba nebude cvičit! Odmítám! Nechte mě spát!" A bylo!

Paní rehabilitační se otočila na kramfleku jako na povel ČELEM VZAD! a cestu do sesterny si sama pro sebe nahlas povídala:

"Nechápu, proč pacienti odmítají naší pomoc. Vždyť to je pro jejich dobro a zdraví!"

-sv-