Padesát odstínu dědy

V knize nazvané Partyzánský oddíl zvláštního určení ZAREVO s osobním věnováním autora moji mamince jsem v obrazové příloze na konce knihy narazil na fotografii pořízenou kolem roku 1965 u nás ve Štěpánově a zvolal slovy Mirečka z Básníků: "To je moje dědečka!" Tato kniha mi připravila i další překvapení. Jejím autorem byl totiž náš učitel dějepisu z prvního ročníku střední školy v Kutné Hoře pan Zdeněk Jelínek. Bohužel pouze prvního ročníku, pak mu dál strana a vláda zakázala učit na střední škole, přestože se věnoval literatuře faktu z období boje proti fašismu. Zřejmě se ve škole báli, aby nám nevyzradil, jak to tenkrát opravdu bylo. Když nemohl učitel, pověděl mi to děda a s ním i jeho dcera - moje maminka, oba přímí účastníci odboje. 

Děda Josef Matěna (11.3.1886 - 5.5.1975) byl lesní hajný. Tak to alespoň má uvedeno v úředních dokumentech. Nevím, jestli hajný může být i jiný než lesní, třeba zahradní jako jahody, ale děda Matěna lesní byl. Na stěně jeho světnice mu visela brokovnice i kulovnice, řada loveckých trofejí a myslivecký klobouk. Kouříval mysliveckou fajfku, pil mysliveckou kořalku, nosil myslivecký knír a myslivecký kabát. Jako lesní hajný tedy byl vlastně státní zaměstnanec, který hajného vykonával vždy tam, kam ho poslali. Sloužil na hájenkách v Závidkovicích, Chlumu u Lučice, Tisu, na Okrouhlíku, ve Dvorku u Nové Vsi. Na Okrouhlíku působil i na konci roku 1944, kdy tam 14. prosince dorazila nečekaně skupina partyzánů z oddílu Zarevo. Jak Zdeněk Jelínek v knize na straně 77 uvádí: 

"Na otázku, jestli chtějí partyzánům pomoci, přisvědčili. Oddíl zůstal na Okrouhlíku celý den a až večer převedl hajný Matěna oddíl Zarevo na hájenku Kuník."

Z vyprávění dědy i mé maminky si však pamatuji některé další zajímavé podrobnosti z celodenního pobytu partyzánů na hájence, které kniha neuvádí. Byla to totiž návštěva, na kterou nešlo zapomenout:

Ozbrojení ruští partyzáni vešli do hájenky brzo ráno se slovy: "Jak vy se zachováte k nám, tak my k vám." Až poté odložili zbraně, něco pojedli, něco popili a odpočinuli si, aby po setmění mohli putovat dál. Navečer před odchodem partyzánů se mamince ztratily náramkové hodinky. Děda to oznámil veliteli, ten hned zamířil k jednomu z ruských partyzánů, ať vyhrne rukáv. Na předloktí měl už napáskovaných hodinek mnógo. Byl to takový sběratel časů. Děda ukázal na ty maminčiny a velitel poručil, ať je okamžitě vrátí. 

Navečer je pak, myslím, z Okrouhlíku neodváděl na Kunik u Dobrnic děda, neboť po zranění od pytláka kulhal (postřelil dědu, když ho nachytal nad zastřelenou srnkou). Partyzány doprovodily do bezpečné vzdálenosti od domova moje maminka s mladší sestrou Martou. To prý proběhlo bez problémů. Vedly je lesem směrem na západ asi tak šest kilometrů. Musely cestou tam i zpět přejít železniční trať, kterou nacisté hlídali. Z Kuníku partyzáni směřovali přes Tunochody a Vrbku k samotě Dvorecko, kam dorazili až druhý den brzy ráno. Tam však byli brzy na udání prozrazeni, museli vzít do zajetí a odzbrojit české četníky z Bohdanče, jejich velitele německé národnosti vzali sebou zpět a cestou lesem u osady Hřeben ho zabili. Na Okrouhlík dorazili znovu 17. prosince a pak pokračovali dál na Habry a Jiříkov. V patách jim následovalo gestapo, které část partyzánské skupiny (opět na udání) dne 21.12.1944 obklíčilo a zlikvidovalo v malé osadě Krasnice u Běstviny na úpatí Železných hor. 

...............................................................................................................

Obdobně jako na Dvorecku tomu bylo i na osadě Hřeben u Tunochod. V obecní kronice Kynic se píše:

Co se týká roku 1944 událostí partyzánských, v naší a poblíž naší obce také snad partyzáni byli, ale díky bohu, že s tím v obci naší nikdo žádné nepříjemnosti neměl. V Číhošti ač určitě nevím, měli být také pozdě večer a neb snad v noci také v některých usedlostech partyzáni a chtěli také a nebo snad i něco vzali, určitě nevím, totiž stravu, zvláště maso. Musím poznamenati, že v Číhošti byli až roku 1945, 20. nebo 21. února a také se jiného skrze partyzány v Číhošti nestalo. ... Až na Hřebeně, jenž jsou tam dvě čísla patřící k obci Tunochodům. Majitelé těchto dvou usedlostí se jmenovali Prchal a Nečas. Do obou těchto čísel vnikli, bylo to asi v půli prosince roku 1944, partyzáni a zdrželi se na Hřebeně asi 3 dny. Dle tehdejšího nařízení každý přijitý cizinec měl býti do 24 hodin hlášen na obecním úřadě a nebo v Ledči. Ani Prchal a ani Nečas je neohlásili. Jednoho partyzána však někde až na Přeloučsku z této party chytili a ten vše, poněvadž jej pravděpodobně týrali, vyzradil, následkem čehož přijeli gestapáci s autem a jak Prchala, tak i Nečase s manželkami odvezli, aniž by tito věděli, kam.

.............................................................................................................

Za pár dnů nato pak na hájenku Okrouhlík přišli Němci, doprostřed světnice, kam celou dědovu rodinu nahnali, postavili kulomet a k němu vojáka a začali hájenku prohledávat. Když nic nenašli, hájenku opustili. Náš tatínek po této prohlídce a po dohodě s dědou maminku z hájenky raději odvedl do Štěpánova a za měsíc 18.1.1945 v radinovském kostelíku se vzali. 

Takový nenápadný a zapomenutý příběh jedné hájenky, s trochou nebezpečí, trochou odvahy, trochou štěstí a jedné mladé lásky stál u zrodu naší velké rodiny.

Později po válce, počátkem 50. let, když šel děda do výsluhy, se i s babičkou přestěhoval taky do Štěpánova, kde jim náš tatínek připravil bydlení v baráčku na vejmínku. Děda mi tam pak vyprávěl o první světové válce, kdy bojoval v Itálii, podle vyprávění o bažinách zřejmě na Piavě. Vojančil také v Litoměřicích, stejně jako v 70. letech já. Vyptával se mě tehdy, zda taky máme v kasárnách tolik koní. "Koně ani jednoho, ale volů je tam dost," odpověděl jsem mu tenkrát. Podobně tomu bylo později i na ledečské radnici. :-)

Partyzáni z oddílu Zarevo, kteří válku přežili, několikrát dědu a maminku ve Štěpánově v pozdějších letech, už beze zbraní, navštívili, jak dokumentuje přiložená fotografie. Partyzán Samek, zvaný Voloďa, který byl Čech, už pak po válce nikdy nepracoval a jezdil jen po návštěvách. Tu dostal uzené, tam králíka, tu vajíčka, o což si dokázal vždycky říct sám. Jednou takhle v létě o prázdninách dorazil už dopoledne. Naši byli v práci, tak se natáhl ve světnici na gauč, že na ně počká. Bál jsem se ho tam nechat samotného, co kdyby se mu taky zalíbily třeba nástěnné hodiny? Tak jsem se ho fikaně zeptal, kam má dál namířeno, že ho tam dovezu. Ač mi bylo 14 let, nastartoval jsem tatínkovu motorku a raději ho odvezl kam chtěl, tentokrát bez vajíček. Bylo to naštěstí jenom do Číhoště a zpátky jsem jel lesem a polní cestou, jak partyzán.

Děda se dožil 89 let. Když mu v roce 1969 zemřela manželka Kateřina, naše milovaná babička, to mu bylo 83 let, vyrazil na kole za knězem do Číhoště. Přijel celý zplavený, usmál se na mě a povídal:

 "Slávku, obřad jsem vyřídil, zpověď taky, ale na tom kole mi to už nějak nejde."

Kdybys něco řekl, dědo, dřív, dovezl bych tě tam na motorce. Věděl jsem už dobře kudy.

Tak takový byl Josef Matěna, moje lesní dědečka, Mirečku. :-) -sv-

Hájenka na Okrouhlíku u Chrtníče dnes, neobydlená, zpustošená.

Jurij Fjodorovič Uljev, Josef Matěna a František Samek v polovině šedesátých let