Otakarovo svědectví

Kolegy si člověk nevybírá. Jsou mu povětšinou dáni. Ve škole, v zaměstnání, na radnici i v nemocnici. Snad jen na té radnici se může nepříjemnému parťákovi vyhnout, odmítnout s ním spolupracovat. To jsem si kdysi troufl a tím skončilo moje starostování, ale nelituji toho. V nemocnici však ne. Tam vás šoupnou na pokoj podle toho, jak kde je místo, a můžete být rád, že vás vůbec přijali. Tak jsem se já minulý měsíc ocitl na pokoji intermediární péče v jedné nejmenované okresní nemocnici. Za parťáky v marodění mi byli přisouzení 70letý doktor Pavel, o kterém jsem se zmínil zde a 87 letý Ledečák pan Otakar, o kterém by bylo škoda se taky nezmínit. Nejen doktoři totiž dokáží být výřeční a zajímaví.

S panem Otakarem jsem se v nedávné minulosti často setkával. Buď přímo na radnici, anebo na akcích, které pořádal. Již tehdy byl úctyhodný stařík, na svůj věk velice čilý a společenský.  Nyní jsme se potkali oba v jiné roli a kondici. Dva diabetici před operací dolní končetiny, tak trochu omylem přijati na stanici IM péče. Samozřejmě jsme si měli o čem povídat, i když to hlavní téma, proč jsme se tak dlouho neviděli, jsme raději oba neotvírali. Měli jsme totiž oba stejného kolegu Džungana, který nás tak trochu rozděloval. Za zlé to však panu Otakarovi nemám. Džunganovi ano.

Pan Otakar je o 22 let starší než já a jeho vyprávění se proto točilo hlavně kolem úspěšné éry ledečského Kovofiniše a jeho učňovského školství, o poválečném budování republiky, o vojně, zaměstnání v ČKD Stalingrad. S lítostí v hlase vzpomínal na vše, co dnes již neexistuje a podle jeho slov a přání by existovat  mělo. V případě učňovského školství a vojny jsem s ním i souhlasil. S tím budováním jsem mu nebral iluze, stejně jako v případě Džungana. I když si je to dost podobné! :-)

Ale to není to pravé, s čím mě 87letý pan Otakar překvapil. Když se rozpovídal o svém zdravotním stavu a různých potížích, které ho postihly, z ničeho nic mi povídal:

"Nikdy jsem tomu nevěřil. Když občas o tom někde psali, ani jsem to nečetl. Považoval jsem to za výmysly a lži. Až jednou to potkalo mě samotného. Přežil jsem svoji smrt! Prožil jsem přesně to, o čem se nyní tak často píše:

Vznášel jsem se někde u stropu místnosti a viděl sebe sama ležet na posteli mrtvého, kolem stáli moji nejbližší, zatímco já rozmlouval se svým již dávno zemřelým bratrem. Nerozmlouval ústy, ale myšlenkami, telepaticky. Bratr mě vítal tam nahoře, ale zároveň mi oznamoval, že tam pro mě ještě nemají místo, abych se vrátil zpět. A tak jsem tady. Úplně mi ten prožitek změnil můj konzervativní názor na život po životě. Vím, že něco PO existuje, ale nechápu to a neumím si to vysvětlit, i když jsem to prožil."

Byl to můj první případ, kdy mi známý člověk něco podobného vyprávěl. Mnohé jsem si o tom však již přečetl a na těchto stránkách taky napsal. Třeba zde. Kdysi jsem se sice již setkal s člověkem, který přižil svoji smrt, jeho tělo po ohledání doktorem již leželo v márnici, ale ten člověk o prožitcích PO nemluvil. Zmínil se mi tehdy jen o změně myšlení a změně svých schopností po svém "zmrtvýchvstání".  I to bylo zajímavé. To však byl pro mě cizí člověk, ke kterému jsem neměl důvěru. Pan Otakar pro mě byl vždy a v tomto případě je taky důvěryhodný. Přeji mu proto další roky života a šťastné setkání se svým bratrem. -sv-