Jak jsem oddával Džordže :-)

Potkávali jsme se v obecné škole ve Smrdově. Nás Vrbových dětí ze Štěpánova tam chodilo postupně osm, Benešových dětí ze Smrdova myslím, že šest. Mezi nimi i Džordž. Tenkrát se jmenoval sice jinak, ale dnes je v Ledči známý pod touto přezdívkou. Nejen že jsme se potkávali, ale dost často i utkávali. Když jednou tlupa Smrdováků přepadla moji starší sestru Mášu, obklíčila jí a jeden z Benešových kluků ji kroutil rukou, popadl jsem první pořádný klacek, co byl po ruce, vlétnul ve svých sedmi letech mezi ty kluky, jak Kopčem a Veverčák z Lovců mamutů a o násilníka Benešáka ten klacek přerazil, až se skácel k zemi. Zatímco ho ostatní křísili, tak mi jsme tlupě utekli. Takže se s Džordžem známe dobře. :-)

Musím ještě poznamenat, že sestra Máša v té době dokázala ve škole i mimo ní přeprat všechny kluky včetně Pepíka Havlovýho, pozdějšího starostu jedné světelské obce. Na tu klukovskou přesilu však byla krátká i ona a nás doma rodiče vychovali tak, že si jako sourozenci musíme vždycky pomáhat! :-)

Když jsem téměř po 50-ti letech nastoupil do funkce ledečského starosty a začal z radnice docházet na oběd do restaurací v centru města, často jsem se v nich s Džordžem potkával a on se ke mně vždycky hlásil. Tak se stalo i jednoho všedního dne v závěru mého funkčního období. Tentokrát za mnou přišel v restauraci Stadion překvapivě střízlivý a slušně a nesměle se mě zeptal:

"Slávku, mám takovej dotaz. Mohl bys mě oddat s mojí přítelkyní u nás v bytě na sídlišti Stínadla? Víš, ona je nemocná."

Nebudu zastírat, že mě to překvapilo. Zaprvé mu táhlo už na šedesátku, zadruhé jsem ho nikdy z žádnou ženskou neviděl, když tedy pominu moji sestru Mášu. Svůj údiv jsem však potlačil a řekl mu, že bez problémů, ale že se musí dojít domluvit na radnici za paní matrikářkou, vše jí vysvětlit, donést doklady a dohodnout termín. Džordž mi poděkoval a vše brzy vyřídil.

Do měsíce se konala svatba v sídlištním bytě na Stínadlech. Vymydlený, oholený a učesaný Džordž v slušivém obleku nás očekával před obytným domem, vyvezl nás výtahem do posledního patra, pozval nás dál do jejich bytu, kde na nás čekala na invalidním vozíku jeho nastávající společně se svědky a ochotnými sousedkami, které se postaraly o úklid a výzdobu bytu a také o pohoštění. Svatba proběhla bez jakýchkoli problémů, nevěsta se na nás usmívala, Džordž taky. Trochu problém byl jen s nevěstiným ANO, které sice znělo trochu nesrozumitelně, ale bylo doprovázeno tak přesvědčivým kýváním hlavy, že o souhlasu nebylo pochyb. Paní matrikářka na místě  vyřídila všechny formality, novomanželé a svědci vše stvrdili svými podpisy. Chvíli jsme se svatebčany poseděli u slavnostního stolu a po chvilce se odebrali na radnici k dalšímu obřadu. 

Po letech na tuto svatbu celkem rád vzpomínám. Dostal jsem do pasti a chomoutu jednoho z Benešáků. To měl za to kroucení rukou mojí sestře Máše! :-)  -sv-