Objevil jsem Sahulu

Jak se tak pořád ještě toulám po tomto světě, stane se, že občas něco objevím. Před rokem třeba v lese lesní pannu a pak kousek od ní i zarostlé sejpy u Vranidolského potoka. Při úpravě bazénu na zahradě nátrubek od trumpety starého dávno zesnulého pana Čálka. Před pár lety jsem v polích za Chrtníčí narazil na pro mě neznámý židovský hřbitov a nebo taky na jútůbku na Františka Segrada. Vím, že jsem tím neobjevil Ameriku, že mnohý z vás to vše už dávno viděl, slyšel nebo zná, ale pro mě to bylo vždy překvapení. Nyní jsem tak objevil Františka Sahulu.

Sice mám to jméno matně spojeno se skupinou Tři sestry, ale nikdy jsem punkovou hudbu nevyhledával, tak jsem se ve svém životě minul i s Františkem Sahulou. Nebo spíš on se mnou, protože já tu ještě pořád něco objevuji. On před deseti s objevy už skončil.

Tuto neděli jsem stál před nečekaným úkolem zakomponovat jeho píseň Stíny na duši do smutečního projevu na posledním rozloučení s mým synovcem Martinem. Jeho bratr Milan trval na tom, že je to Martinovo přání, že mu to slíbil a že tam ta skladba musí zaznít. Tak jsem si ji nejprve poslechl. Překvapila mě. Silný text, působivá hudba i zpěv a výborná kytara. Ale jak ji zasadit do smutečního projevu? To bude oříšek.

Nejprve jsem si o Sahulovi něco vyhledal. Snad nejvýstižněji o něm psaly Lidovky v seriálu Pohnuté osudy, ze kterého vyjímám toto:

Byl to pankáč, odvázaný, vynikající muzikant. Jeho osobní život byl stejně divoký jako hudba, kterou dělal. A divoká byla i jeho absurdní smrt: v květnu 2008 ho brutálně zavraždila dvojice mladíků při opileckém sporu. A obrali ho o třináct stovek.

Fanoušci ho milovali pro jeho hru, specifický zpěv a šílené kousky na pódiu i mimo ně. Počátkem 80. let se skupina divokých chlapců rozhodla rozjet hudební produkci. Tak vznikla skupina Spálená tlumivka. Hrál v ní kromě Františka Sahuly i František Moravec neboli Lou Fanánek Hagen. Častěji než hudbě se ovšem skupina věnovala alkoholu.

„Sahula. Démon. Ano, slovo démon ho vystihuje asi nejlíp. Seznámili jsme se na jaře 1983. Mně bylo sedmnáct, jemu dvacet. Hledali jsme kytaristu a na inzerát se přihlásil nazrzlý kluk. Přišel do zkušebny, zběsile zahrál a rychle se představil: Já jsem Franta Sahula,“ vzpomínal Fanánek ve svém článku nazvaném Poslední pankáč.

Pak jsem si poslechl i další jeho skladby Cela č. 504, Životem podvedenej, Jsem spokojenej, Nebaravnej svět, šel a tu pecku Stíny na duši do smuteční řeči zakomponoval. Sice nevím, jak to naši osmdesátiletí sousedé přijmou, ale moje dcera Renata mi po seznámení s projevem napsala: Tati, za Sahulu díky! 

Za všechno může tenhle nebarevnej svět, 

nebarevnej svět, nebarevnej svět,

večer jít spát v 10, ráno vstávat v 5, 

nebarevnej svět, nebarevnej svět,

na zprávy a fotbal furt čučet,

 nebarevnej svět, nebrevnej svět, 

mít ženu nevěrnou a běžnej účet,

hnusnej nebarevnej svět ...