O sociální pracovnici

Za socialismu, nebo výstižněji řečeno za totality, se "sociální" pracovnicí nazývaly také ženy lehké, tím ale nebyly myšleny ženy málo vážící a štíhlé, ale ženy málo vážené, ženy lehkých mravů. Tak o takové blízké setkání se tentokrát jednat nebude. I když vlastně, kdo ví?

 

V době, kdy se to setkání uskutečnilo, jsme již totalitě odzvonili, a to „klíčema", jak se traduje, a socialismu tím pádem taky. Psal se rok 1995 a já jsem tehdy změnil zaměstnání, bydliště a ženu. Všechno najednou. Prostě jsem změnil celý svůj život. V jednom malém městě a jedné malé garzonce jsem navštěvoval jednu mladou a milou maminku s tříletým synkem, která se právě rozváděla. Hlídával jsem ji občas synka, když si ona v pekárně přivydělávala o noční na živobytí. Vracela se až ráno, voněla chlebem a občas mi také ještě teplý chléb se zapečenou cibulí a slaninou přinesla k snídani. Já jí za to odvedl cestou do práce kluka do školky. Měl jsem jí rád.

Občas také, když se zadařilo, jsem k ní do garzonky zavítal i na oběd. Láska přeci prochází žaludkem, to je na mně vidět dodnes, a kdo by neodolal řízečkům na ruby se šťouchanými brambory a plzeňským, že? :-)

Tak přesně na tom řízečku jsem si zrovna pochutnával u jídelního stolu, když najednou zadrnčel zvonek nad vchodovými dveřmi garzonky. Moje milá pekařinka šla otevřít a mezi dveřmi hovořila s nějakou paní. Hned mi bylo jasné, že je to sociální pracovnice. Zajímala se totiž o synka, kde je a jak je o něho postaráno. To se ale jenom mezi dveřmi nemohla dozvědět a tak chtěla taky vidět, kde dítě spí, kde si hraje, asi i kde kadí a jak často a tak vůbec. Návštěva to byla sice krátká, ale pro mne, ženáče na záletech, dlouhá až dost, přímo výživná! Bylo s podivem, že sociální pracovnici nezajímal kuchyňský kout. Tam by uviděla synka! :-)

Byl jsem připraven se jí představit jako strejda z dědiny, co přivezl dcérce do města vejce. Dvě jsem tenkrát sebou měl a mám dodnes. :-) Oblečený jsem naštěstí ale taky byl. To v poledne bývám většinou. Naštěstí sociální pracovnici stačilo vidět jen pokoj, posedět si chvílku v sedačce a poznamenat si u konferenčního stolku pár údajů. Já jsem jí ani trochu nezajímal a vlastně o mně ani nevěděla. Seděl jsem nad stydnoucím jídlem a rozpitým pivem a tvářil se, že čtu noviny. Nechtěl jsem svoji milé při úřední prověrce více přitížit a tak jsem ani nedutal. Byl to trapas až na půdu a možná ještě větší. Garzonka totiž byla v suterénu.

Sociální paní zřejmě pohotové odpovědi mojí výřečné milé uspokojily a po chvilce odešla. Až na chodníku tehdy musela slyšet tu ránu, jak se mi ulevilo!

Moje milá se ten rok šťastně rozvedla, do roka i já, narodila se nám dcerka a za další rok jsem si svoji milou jako čestný muž vzal. To už mi ale nenosila každé ráno voňavý vlastnoručně vyšpe(r)kovaný chleba z pekárny. S pečením byl konec, vrhla se na studia, absolvovala postupně čtyři školy a z vyučené pekařky se tak stala vyhlášená sociální pracovnice. :-)  -sv-