O ozařování

Původně jsem o tomto tématu nechtěl vůbec mluvit, natož psát. Bylo pro tenhle web tabu a přímo mě se, bohudíky, netýkalo. Mám svých vlastních diagnóz a bolístek dost. Ale dnešní emotivní vyjádření Jiřího Pomeje mi připomnělo moje myšlenky, pocity a zážitky před rokem, kdy jsem coby jen doprovod se půlroku objevoval v čekárně havlíčkobrodské onkologie. Tam jsem sice dětské pacienty, jako Jiří, nepotkával, ale to, co jsem tam viděl a slyšel, mi stačilo, abych o tom mlčel  a dále mlčet budu. Jiří Pomeje to nyní řekl i za mě: 

„Lidi, kteří mi tam ubližují, tedy dvě ženské a jednoho kluka, mám rád. Ale jinak se snažím chodit na poslední chvíli, rychle se svléknout do půl těla, nechat se ozářit a okamžitě vypadnout. Provádí mi to totiž na dětské onkologii, a to je o to horší, když vidíte malé pacienty. U sebe rakovinu chápu, prožil jsem si padesát let trvající mejdan, ale co ti prcci? Vždyť si to nezaslouží! Je mi z toho úzko. Radši bych chcípl, kdybych věděl, že to nějak může ochránit mou tříletou dcerku Aničku,“ řekl Super.cz emotivně Pomeje, jehož dennodenně ozařují dvě minuty, celá procedura i s přikurtováním, aby se nehýbal, pak trvá slabou čtvrthodinu. Projevy ozařování jsou prý minimální.

„Asi hodinu poté mě začne pálit v krku, ale je to snesitelné. Ve všem cítím strašně moc soli, třeba i v čokoládě. Možná to ale může být i tím, že dva měsíce nekouřím, takže se mi vrací chuťové buňky. Celkově se ale cítím dobře,“ svěřil se herec. Samotnou proceduru se snaží vnímat jako banalitu.

„Ráno teď zkrátka sednu do auta, dovezu malou do školky a cestou odtamtud si zaběhnu na ozáření. Ani ne za hodinu i s cestou jsem zpátky. Normálka. I doma se snažíme brát nemoc tak, jako bych měl obyčejnou chřipku. Opravdu si ale nesmírně vážím mé ženy Andrey za to, jak to snáší,“ dodal Jiří Pomeje.

-sv-