O líné hubě

Každý večer teď poslouchám po desáté večer na Dvojce četbu na pokračování Tajný deník Hendrika Groena 83 a 1/4 roku. Bestseller o stáří s humorem a bez patosu. Humorný i dojemný román o tom, jak se vyrovnat se stářím. Vypráví obyvatel holandského domova důchodců ústy Dalimila Klapky. (v archivu iRadio najdete do 14. 11. 2017.)

 

Obyvatel holandského domova důchodců Hendrik Groen si v 83 letech začne psát deník. Zaznamenává s laskavou ironií každodenní život jednoho amsterodamského domova pro seniory. Spolu s přáteli pak objeví způsob, jak zvítězit nad nudou a jednotvárností života. 

říká o svém humoristickém románu jeho autor, který se přitom stále skrývá za pseudonymem. Nejlepší holandská kniha roku 2016 baví čtenáře v 36 zemích světa.  Nejvíce mě na četbě zatím zaujala tato Hendrikova slova:

Ne, že by se ta slova dotýkala mé osoby. Já v podstatě píši celý život. Ale  s Hendrikem v jeho roli souhlasím. I v mém případě není každá věta lež a každé slovo pravda. 

 

Můj přítel a čtenář našeho webu František se nechal slyšet, že na jeho vkus píši příliš důvěrně o sobě a své rodině. Nechci mu jeho vkus brát, ale mám-li psát i o vážných či choulostivých věcech s mírným humorem a znatelnou ironií anebo někdy, když se zadaří, i obráceně, nemohu z toho vynechat ani svoji maličkost, která toho má taky už dost nažito. Ta totiž, narozdíl od jiných připosra(že)ných choulostivců, mě za to nebude určitě kritizovat či dokonce žalovat. Vždyť jsem proti Hendrikovi ještě mladý kluk, co toho dost zažil, ale nic moc si ještě neužil. :-)

 

A pak taky: "Líná huba - holé neštěstí," říká se často. Včera jsem si na to rčení vzpomněl v prodejně oční optiky v Dolní ulici v našem okresním městě, pojmenovaném po bystrém a břitkém epigramikovi. Potřeboval jsem si tam nechat spravit svoje křehké brýle na čtení. Bez jakýchkoli skrupulí jsem paní za přepážkou sdělil, že jsem si brýle pořídil před půl rokem u nich v prodejně a teď o víkendu si je rozsedl nebo vlastně rozlehl, když jsem je zapomněl na polštáři ”a to víte, když na takovou křehotinku nalehne metrákový chlap praskají nejen obroučky.” :-)

 

 Paní optička se usmála, možná se i na něco rozpomněla, odnesla brýle do dílny za plentou, odkud se začaly ozývat různé prapodivné zvuky, z nichž jsem rozeznal jen ultrazvuk, a za pár minutek mi brýle podávala zpět opravené, porovnané, vyčištěné a s úsměvem. Když jsem se zeptal, co jsem dlužen, přidala další úsměv a řekla: 

Kdybych to ve své dvojsmyslné žoviálnosti na sebe nenapráskal, asi by to něco stálo.

 

Jak říkám: "Líná huba - holé neštěstí." :-) -sv-