Nečekaná návštěva

Ne, neočekával jsem první sníh, když jsem letos na svatého Martina vyhlédl po ránu z okna naší chalupy. K tomu mě přiměl můj pes Falco, který tlumeně ale neodbytně už před sedmou ranní blafal do okna a nervózně pobíhal po seknici.

"Něco se děje, za oknem bude zřejmě nějaká nečekaná návštěva", řekl jsem si, když jsem se ještě celý rozespalý snažil poslepu nalézt papuče. Na dvorku však bylo pusto prázdno, ani Martin na bílém koni, ani sousedovic kočka, ani migranti se tam po ránu neprocházeli. Rtuť na teploměru olizovala devítku, mezi olšemi nízko nad obzorem probleskovaly sluneční paprsky a nad nimi se klenulo neskutečně čisté nebe, modré jako obrazovka mého PC. Vyšel jsem v pyžamu na zápraží a pohlédl za roh verandy, kde mám pod bezem uskladněnou hromadu jablek pro našeho prasíka. A tam jsem HO uviděl! 

Stál tam v celém svém majestátu, hlavu vztyčenou, ocas taktéž, hrál všemi barvami a celý zkoprnělý čekal, co se bude dít. Bylo to jak blízké setkání třetího druhu! Zkoprnělý jsem byl i já i Falco. Ten si HO dvě vteřinky se zájmem prohlížel, ale pak po něm vyrazil. Nezvaný návštěvník však na nic nečekal a Falcovi frnknul těsně před nosem. Vznesl se do vzduchu a hlučným nízkým letem zamířil mezi olše do blízkého polního lesíku. Byl to určitě ON, kdo na mě občas volává z nedalekých polí. Dnes poprvé mě tento rytíř ze sousedství přišel navštívit osobně. Kdo ví, jestli se nejmenoval Martin, anebo jestli to nebyl MartinůvPegas? :-)

Rád jsem HO po letech zase viděl. Jako kluk jsem se s ním na polních cestách setkával častěji, jako čerstvý řidič na okreskách také, ale poslední roky se mi nějak vyhýbal. Nebo já jemu, nevím. Na ledečském sídlišti, kde jsem se posledních 40 let pohyboval, se totiž nevyskytoval.

Vlastně naposledy jsem se s ním setkal před osmi lety na jednotce intenzivní péče v okresní nemocnici, kam mě přeložili z interny po třech dnech hospitalizace, kdy se jim teprve podařilo diagnostikovat rozsáhlý infarkt myokardu. Tehdy mě napojením na různé přístroje a infuze upoutali na lůžko a zakázali jakýkoli pohyb. Po pár hodinách ležení jsem však potřebu pohybu brzy pocítil. Co teď, když nesmím z lůžka? A tak jsem HO objevil a použil. Poprvé v životě ve svých 55 letech. Bylo mi sice trapně, ale co se dalo dělat, přeci se nepočůrám. O hodinu později mě přišla zkontrolovat zdravotní sestra, učiněný anděl. Koukla na monitor, na kapačku, na postel a prohlásila: "Pane Vrba, to si vylejete." A tak jsem se odpojil od přístrojů (jako elektrikář k tomu mám kvalifikaci) a s infuzí v ruce se odebral na WC to vylít. Od té doby jsem HO už nepoužil. Na WC jsem však dál podle potřeby docházel. Jedna trapná zkušenost mi stačila a mé, tehdy velmi zhrzené srdce, to vydrželo.

Od letošního svatého Martina HO však na svém dvorku vyhlížím každý den. Jako správný muž - lovec a gurmán jsem přemýšlel i o tom, jak HO polapit. Napadlo mě naložit zrní do slivovice, a to pak naservírovat k té hromadě jablek. ON by se konzumací zrní opil a pro mě by už bylo hračkou HO chytit. Ale co pak s ním? Jak z toho krásně vybarveného tvora udělat zlatavou pečínku bez nutnosti HO vlastnoručně zamordovat? A tak jsem ten jinak dokonalý nápad opustil. Bylo mi totiž líto jak té slivovice, tak i toho BAŽANTA.    -sv-