Na vrchol Uluru

Když jsem poznal Uluru po obvodě a viděl tu obrovskou horu, zajímal jsem se o to, jestli by se dalo také vylézt nahoru, zda tam vede nějaká cesta. Těch asi 370 m není zase tolik, abych to nedal. V kempu na informacích je spousta mladých děvčat, asi z celého světa, každá v uniformě a každá jiná - štíhlá, malá, vysoká, tlustá, akorát. Spojuje je tam jedna činnost - podávat informace turistům. Na prsou mají viditelně jen jméno a visačku, kterou řečí hovoří. Čím více vlaječek (zemí) na prsou, tím je žádanější. Já si vybral tu, co měla německou. Bohužel českou neměla žádná. A tak na můj dotaz, zda se může vylézt na Uluru jen tak, turisticky, mne sdělila: 

"Ano pane, pokud to zvládnete fyzicky, zdravotně, s dostatkem vody, dobrou obuví, lze na vlastní riziko vylézt nahoru." 

Nejsem člen královské rodiny, to když tady byl princ William a Kate s doprovodem na návštěvě, letěli vrtulníkem až na vrchol, kdy v okolí se (dle mého) muselo zlikvidovat miliardy much, protože tady, když se dva potkají, jednou rukou se zdraví a druhou musí odhánět mouchy. Takže to vypadá, že se všichni najednou mohutně zdraví, ale jen díky mouchám. Kdo nemá síťku na hlavě, nebo klobouk v podstatě nic nevidí a vráží do všeho před sebou. Vůbec se nedivím tomu, že jeden ztracený Němec přežil na střeše svýho auta, když z ničeho nic napršelo 2 metry vody, asi týden. Vodu měl a jedl mouchy. Tučné masařky vylíhlé z mršin klokanů a jiných zvířat. Ale přežil, taky ho našel vrtulník.

Tak jsem vyrazil již brzy ráno, kvůli vedru, opět autobusem a bez Nataši. Ta asi pokračovala se slunečníkem, kabelkou a ve veitnamkách do dalšího parku. Na parkovišti asi v +35 jsem již zdálky viděl, jak pár lidí vystupuje nahoru, trasou jedinou možnou, pomalu, kdy se v úsecích dosti strmých lze přidržet lan a stoupat. Těšil jsem se, až budu nahoře a rozhlédnu se kolem. Všechno to trvalo asi 40 minut, jen, jen žádAný spěch, protože dole byla varovná dosti odrazující tabule, kolik lidí již přecenilo své fyzické možnosti a bohužel, srdce nevydrželo. Zvládnul jsem to a posílám z té červené hory i pár vrcholovek i s označením místa, nejvyššího. Pár studánek s vodou, křišťálově čistou, jen to kapradí tam chybělo. V dálce jsem viděl další raritu - Královský kaňon (Kings creak), kam odtud pokračuje dále mnoho turistů, opět Rudé pohoří několika hor. Podařilo se mne udělat několik videí okolo hory v sekundových intervalech, které na sebe navazují, takže vlastně celý obvod mojí cesty lze se mnou absolvovat. Někdy mne iPad ale zradí, když ho zapomenu dobít. 

Pro mne byla tato výprava důležitá dost hodně, jelikož jsou v Austrálii místa divoká, neprobádaná, což představuje WA (Western Austrália) směr Perth -Darwin, pak právě střed Austrálie, samá poušť, buš, totálně bez vody. Ale všude je život, spousta ptáků, hadi, drobní hlodavci. Vodu získávají hlavně v noci, kdy je chladno a voda se vysráží v drobných kapkách na listech, v trávě. Aboringové ji umí také najít, mají svoje stezky po staletí používané, najdou plody divokých rostlin, něco jako švestky, umí najít léčivé rostliny. Staví si jen lehké přístřešky hlavně poskytující stín, propletením pár ohnutých větví, kde přes den spí. Se vším tímto se turista, jako já, může seznámit v místním skanzenu, s filmovou projekcí. Žijí tady od doby, kdy před milióny let, kdy ještě Austrálie byla spojena s pevninou v Asii, kdy bylo tkz. stěhování národů, před válkami, hladomorem, a tlupy těchto lidí se usadily zde. Když začala po době ledové stoupat voda v oceánech, moře oddělilo Austrálskou pevninu, vývoj šel úplně jiným směrem, než v zemích Evropy. Genetický kód Australců má odlišnou mutaci a proto i dnes, když se díváte na zdejší obyvatele, vypadají tak trochu jako opice, aspoň pro mne. Chodí stále bosí, fakt jsem neviděl Aborigince v botách, ani ve vietnamkách. Taky když v roce 1979 spadla americká vesmírná stanice Skylab do buše u osady Balladonia, byly trosky objeveny těmito lidmi. Atrakcí této osady jsou v místním muzeu právě zbytky této stanice Skylab5. Nikoho to nezabilo, kus zachovalé trosky jsem taky vyfotil. Šáhnul jsem si na něco, co bylo tak vysoko ve vesmíru. 
Tady na cestách si připadám jako řidič kamiónu, stovky a stovky km jen cesta a buš okolo, když nejedu rychle, tak sleduju vše okolo, nechám klidně přelézt hada, který se vyhříval na silnici, nebo narazím na ceduli objížďka, z ničeho nic do polní prašné cesty plné hrbolů, musí se tam jet, tak jedu. Již nikdy nebudu nadávat doma na naše 10 km objížďky, když tady v oblaku červeného prachu (když je vítr v zádech) není nic vidět a jedu hodinu, dvě hodiny, tři hodiny a tachometr mne ukazuje ujetých 160 km, moje Zuzana (mluvící česky) mne neustále opakuje: "Na nejbližší křižovatce, otočte se!" Pak zase najednou asfalt, objížďka skončila, proč se to muselo, nejen já ale i kamióny, auta, prostě všechno těch 160 km objíždět? Kdo ví? Vylezu z karavanu, zuby mě z té hrbolaté cesty drkotají pořád ještě a nepoznávám svůj bílej karavánek. Je úplně rudej, jemný prach je všude. A voda na mytí nikde dalších 1000 km. A vedro k zalknutí, lednička ale maká, mám tam melouna, nikdy nebyl tak dobrej, jako tady, namáčím ho do studenýho australskýho rumu. 

Tím skončila moje cesta do středu Austrálie. Tam naprosto bílej a zpátky totálně červenej. Proto ten název Rudý střed, Rudá hora, Rudé Kings pohoří, Rudá poušť. Málem jsem byl vzteky taky rudej. Ale spíš opálenej. Když jsem se díval na seriál o cestování Trabantem napříč Austrálii, tak ty hochy s těmi problémy obdivuju, ženy taky. Já to mám daleko lehčí: GPS mě hlídá, kde jsem, všude mne dovede a když je WiFi, spojí mne do celého světa, proto můžu posílat maily, fota, videa z končin, kde jen pes Dingo dává dobrou noc. 

Takže příště něco o městech Perth, Adelaide, o těch krásách, kdy se tam historie míchá s dneškem. 

Odesláno z iPadu 21.4.2017 v 00:31 hod.      Karel Kuchtiak On the Road

  Takhle se tam leze nahoru na Uluru            Pohled z vrcholu přes hřeben Uluru