Na nemocničním pokoji

 

Veselé historky z hospitalizace

 

Poprvé jsem se dostal do nemocnice již ve svých 6-ti letech. Spadl jsem tenkrát ze stromu a odneslo to předloktí levé ruky. Snad pět centimetrů za zápěstím na něm naskočila boule jak hrom. Přidržoval jsem si druhou rukou levačku u těla a utíkal domů. Nebylo to naštěstí daleko. Doma se mě ujali starší sourozenci. Bratr Milouš mi hned někde sehnal dvě kratší prkýnka na dlahy a sestry mi je přiložily k předloktí a obinadlem zraněnou ruku zafixovaly. Mezitím dorazil domů tatínek, na nic nečekal, našlápl motorku a upaloval se mnou 25 km do brodské nemocnice.

 

Tam si mě vzali do parády doktoři. Ruku mi rentgenovali, osahávali, pak sádrovali a já pořád statečně držel. Pak zavolali tatínka a sdělili mu, že si mě musí pár dní v nemocnici nechat na pozorování. To neměli dělat. Začal jsem vyvádět a řvát jako tur. Nebyl jsem k zastavení. Visel jsem zdravou rukou na tatínkovi a kopal kolem sebe. Nakonec doktoři od svého záměru raději upustili. :-)

 

A tak jsem se vlastně prvně do nemocnice dostal až o 49 let později. To už mě ale nevezl tatínek na motorce, ale ledečské šípy, a to pěkně upoutaného na lehátku s kyslíkovou maskou na obličeji a kapačkou nad hlavou. Do sanity jsem však došel po svých. Nedovolil jsem jim, aby mě od doktorky Olgy vláčeli po schodech a náměstí na nosítkách. Celý sinalý jsem došel až do sanity a tam jim oznámil: 

 

 

Od té doby jsem si v nemocnici poležel ještě třikrát. Někdo chodí do nemocnice se žlučníkem, jiný se srdcem, mrtvičkou nebo prostatou a já tam vždycky chodím s noutbůkem. Bez něj bych tam to ležení nepřežil. Už jsem se ale polepšil. Nekopu kolem sebe a neřvu jako tur. Dost často jsem přitom měl štěstí na kolegy na pokoji, se kterými se dalo vyjít a pokecat. Ale taky dost často jsem se tam setkal se svými vrstevníky, se kterými se vyjít nedalo. To snad totiž nebyli ani lidé, ale živočichové. Všemi svými otvory vyluzovali takové zvuky, že se vedle nich nedalo spát. Hekali, funěli, škytali, vzdychali, naříkali, chrápali a samozřejmě taky prděli. Ne občas, ale neustále, ve dne i v noci.

 

Já jsem tolerantní a snášenlivý pacient. Ležím si nebo sedím pěkně v koutku, tichý jak myška a datluji na svém počítači. A představte si, že těm hřmotným a hekajícím živočichům klapot kláves a světlo monitoru vadí! Prý tu nebudu úřadovat. Prý je to ruší a znervózňuje, nemohou proto spát! Když to šlo, odešel jsem s počítačem na chodbu, ale většinou jsem býval upoután na lůžko různými životně důležitými hadičkami a přístroji, tak jsem si musel zjednat respekt jinak. Vždyť ještě není večerka a když oni tu celý den hekají, funí, škytají, vzdychají, naříkají, chrápou a prdí, tak moje klapání do kláves je proti tomu rajská hudba. To jsem jim řekl na plná ústa a to jediné na ně platilo. Pak dali pokoj. Ne s tím hekáním, ale s remcáním. Tak!

 

Když se o víkendu za nimi přijela podívat návštěva a přivezla jim celou mísu ještě teplých řízků, tak je do sebe žlučník nežlučník ládovali jeden za druhým a přitom do své staré šťouchali loktem a mastnými prstíky na mě ukazovali a s plnou hubou ji šeptali do ucha, že jsem ňákej divnej.

 

Jako posledně nějaký živočich z Číhoště. Spořádal snad čtyři teplé řízky za sebou a pak se na posteli převaloval jak velkej tlustej mlsnej pes pod keřem, co sežral pejskovi a kočičce dort. Samozřejmě přitom hekal, funěl, škytal, vzdychal, naříkal a prděl. Já si zatím sepisoval na počítači pro svoji milou lechtivé osmiverší plné úsměvů a něhy, které jsem však musel zakončit slovy:

 

SMS z ON HB

Driv jsem psaval z nemocnice

verse zene domu.

Utekla mi, nevernice,

ted uz neni komu.

 

A tak pisi dneska verse

jen tak do zasoby.

To nikoho neodradi,

ani nerozzlobi.

 

ON Havlíčkův Brod 05.10.2018 21:53