Na kaštanu
11.11.2017 00:11
Zkusil jsem tuhle vylézt na kaštan u vejboru. Už jsem vám o něm psal zde.
Na kaštan se leze lépe. Možná, že bych to bez žebříku svedl i dnes. Ani né metr nad zemi má totiž štěrbinu, kam se lze vydrápat a využít ji jako stupínek k dosáhnutí na první větve. Pak už to je hračka se větví zachytit a vyšvihnout se do koruny, kde jsem mockrát sedával a sledoval dění na návsi a silnici. Do hlavního kmene jsem taky kudličkou rybičkou vyřezával srdíčka s monogramy nebo pak přes ně kosočtverce, když to zrovna nedopadlo. Zachytit větví bych se ještě dnes dokázal, s tím vyšvihnutím nevím, nevím. I když mám zase veliké nutkání tam kosočtverec vyřezat. :-)
No tak jsem to po 50-ti letech tuhle před orkánem zkusil znovu. S vypětím všech sil, co mi ještě zbyly, jsem to i s kudlou v kapse zvládnul.
Jsem teď nahoře a rozhlížím se po tom božím světě. Žádné monogramy, srdíčka či kosočtverce tu kolem sebe již po těch letech nevidím. Jen samé šesti a sedmidílné listy a kaštany, nahoře v koruně nějaké ptačí hnízdo. Tam s ohledem na svoji aktuální mršnost a hmotnost dnes už nepolezu. Zůstanu sedět tady ve třech metrech nad zemí, nechám kolem přejet několik aut, plivnu jim na korbu a zase slezu. Močit na ně dneska nebudu, nemám na to už ten správný proud.
Když jsem tu byl naposled, přejela kolem mě za necelou hodinku tak dvě auta, víc určitě ne. Tak tři za den. A teď za čtvrthodinku tu už profičelo osmé, zatáčka nezatáčka. To díky té objížďce uzavřeného viaduktu v Ledči.
"Slávku, co tam děláš? Kam tam lezeš? Ty ses snad dočista zbláznil!" volá na mě sousedka, které nic, co se šustne na návsi, nikdy neujde.
"Ale, chtěl jsem si jen vyzkoušet, zda to ještě zvládnu. Je tu ale krásně!" odpověděl jsem jí po pravdě, ona zakroutila hlavou a šla si po svém.
Ještě chvilku tady posedím. Musím se vydýchat a taky si to užít. Za rok sem už možná nevylezu. A to už nebude ani proč.
Vzpomněl jsem si tu na jednu scénu z italského filmu od Felliniho, Amarcord (Vzpomínám si) se, myslím, jmenoval. Tam jeden obecní blázen vylezl do koruny stromu a křičel na celou ves: "Úúúúú, já chci ženskou!" Tak to určitě teď já tady řvát nebudu. Ještě by sem přiběhla sousedka! A pár neblahých zkušeností mi stačilo! :-)
Kdy jsem tu na kaštanu byl vlastně naposled? No někdy ve 14-ti letech. Tenkrát po prázdninách, co mi dala Ivana kopačky. Ale kvůli ní bych na kaštan určitě nelezl. To musela být nějaká větší zrada. Mezi náma klukama. Jó, už vím, tenkrát Pepík prozradil sousedovic klukům, kde máme v náhonu vigvam a oni nám ho pak zničili. Jojo, tak to bylo ono! Čekal jsem tu na ně, že si to s nima vyřídím.
Největší zrada na světě je, když tvůj kamarád prozradí tajemství, které znáte jen vy dva! A to se mi v následujícím životě stalo ještě jednou.
Tak a teď už můžu zase slézt dolů. Opatrně, opatrně.
Moje malá vnučka se letos po pár dnech ve školce učitelkám na školní zahradě najednou ztratila. A vite, kde jí našly? V koruně stromu. :-) -sv-
—————
