Na aktuální téma

Celá Evropa dnes mluví o utečencích, migrantech, běžencích, média každou hodinu přináší nové a nové zprávy o jejich pohybu, množství a také o hrůzných činech, které je provází, či před kterými utíkají. Evropou se šíří atmosféra strachu a obavy ze střetu dvou světů, dvou náboženství, dvojí kultury. Jsem toho názoru, že každý utečenec, který hledá azyl, zaměstnání a domov pro svou rodinu v cizině, by se měl dokázat domluvit úředním jazykem a měl by se řídit platnými zákony v zemi, která ho přijala. Že je to možné, jsem se přesvědčila při setkání s arménskou komunitou, která k nám do Čech přišla před více jak deseti lety a s ní i moje kamarádka Larisa.

------------------------------------------------------------------　

JAK JSEM POTKALA LARRY  (úryvek z mé knihy)  

Jednoho dne, bylo to ve 4. třídě, jsem přišla po týdenní nemoci do školy a najednou za mnou ještě v　šatně přiletěla spousta spolužáků a začali se překřikovat: „Ty jo, Štěpo, máme tu novou holku až z Arménie, ta je ti divná, pořád jen vykřikuje: „Kdy si půjdeme hrát?“

Šla jsem se celá zvědavá kouknout nahoru do třídy a ve třetí lavici seděla drobná holka – exotická kráska, hnědé skoro černé dlouhé vlasy sepnuté do culíku, obočí jak Brežněv :D a pod ním krásné tmavé oči, na které jsem se koukla jako první. Šla jsem za ní a seznámila se s　ní. Nepřišla mně tak hrozná, jak spolužáci hlásili. Sedla jsem si pak do své lavice a počkala na zvonění.

Když přišla naše paní učitelka, představila nám, co jsme předtím pro chřipkovou epidemii chyběli, novou spolužačku jako Larisu Khachatryan. Vzpomínám si, že jsme měli tenkrát češtinu, paní učitelka nám něco se zaujetím předčítala, když asi tak za půl hoďky se ze třetí lavice uprostřed ozvalo: „Kdy si budeme hrát?“ Byla to Larry. Třída se začala smát a Larry přestala vykřikovat.

Zazvonilo a my jsme šli domů, paní učitelka nás vedla na oběd, já a Larry jsme šly vzadu a povídaly si. Nechápala jsem, co proti ní všichni mají, byla hodná a milá. Povídaly jsme si o nás, o rodičích, a také o Arménii, odkud Larisa k　nám do Čech přišla za svoji maminkou. V　Arménii ji nějaký čas vychovávala babička. Jako malá holka tam Larry prý vystupovala v　arménské televizi. Tatínka má nyní pro změnu v　Polsku, kam za ním občas také jezdila.

Larry byla o dva roky starší, než my ostatní. Předtím chodila do školy v　Jihlavě a tam si prý o vyučování hráli. Proto se u nás vyptávala, kdy si už taky budeme hrát. 

Na to, že do Čech přišla až v　devíti letech, uměla opravdu krásně česky, jen někdy některá slůvka použila trochu neobratně nebo nemohla rychle nalézt ten správný výraz. Například, když mi jednou vyprávěla, co její mamka vařila, tak se najednou zasekla a dlouze přemýšlela, pak se konečně zase rozmluvila a zeptala se: „Co je to kulaté, jak se v　tom vaří?“ Řekla jsem, že to budou asi hrnce a Larry mi to nejistě odkejvala, že neví, zda to jsou hrnce, ale možná ano .

Nejvíc mě však Larry rozesmála, když se mě jednou zeptala: „Ty, Štěpo, jaké to je kamarádit s　cizinkou?“ Přitom já byla přeci cizinkou pro ní.  

------------------------------------------------------------------------

Larisa spolu s rodiči letos získala české občanství a odmaturovala na české střední škole. Jako téma předmaturitní práce si vybrala sté výročí arménské genocidy, která začala 24.4.1915 a odstartovala dlouhotrvající utečeneckou vlnu v jednom z nejstarších křesťanských národů.

Pak to šlo ráz na ráz. Výsledkem bylo, že skoro polovina Arménů byla zmasakrována Turky. Další se rozutekli do světa, kde prokázali nevšední kvality, v nových zemích se z nich stali prezidenti (Émile Lahoud v Libanonu), premiéři (Édouard Balladur ve Francii), ministři (Paul Ignatius v USA), sportovci (André Agassi, Alain Prost) či umělci (Gregory Peck, Charles Aznavour, William Saroyan, Cher). Arméni jsou svým způsobem raritou, protože v Arménii dnes žije asi jen pětina všech Arménů, kteří jsou na světě.

Mezi moje nejlepší kamarádky patří i někdejší migrantka Larisa.                          Štěpánka 

Společné foto z 8.2.2006, dnes jsou již výškové poměry opačné 