Mikulášské vzpomínky

Dnes večer bude možno v českých městech a vesnicích zahlédnout tradiční českou trojici Mikuláše s andělem a čertem. V předvečer svátku svatého Mikuláše navštěvuje tato trojice od nepaměti (středověku) rodiny s malými dětmi, aby je obdarovala nebo postrašila za jejich chování během roku končícího. Neposlušné kluky se opět budou čerti snažit odnést v pytli, hodná děvčátka anděl s Mikulášem pochválí a obdaruje. Někdy to může být i naopak a z roztomilých děvčátek pak vyrostou taky potvory - aspirantky na pekelný kotel. Bohužel.

 

Jestli se tato tradice za našich mladých let nechala pořídit za panáka rumu, ferneta či slivovice, tak dnes si prý za to agentury dokáží naúčtovat i 7 a půl tisíce korun! Pokrok a peklo prostě nezastavíš!

 

Mám spoustu vzpomínek na tuto tradici, z nichž jsem pro vás dnes vybral dvě.

 

V sedmdesátých letech minulého století jsem pobýval asi pět let v Praze, kde jsem byl nejen zaměstnán, ale také jsem vymetal jednu akci za druhou, měl Prahu prochozenou a proježděnou křížem krážem. A tak se stalo, že jsem se v předvečer svátku sv. Mikuláše setkal s touto trojicí nejen na chodníku, v parku, v pasážích, v hospodě, v Bartělomejské, v Perlovce či na Václaváku, ale i v tramvaji nebo v metru. Povětšinou v notně podrroušeném stavu. Tím nemyslím sebe, ale hlavně Mikuláše. Klimbal na sedačce v tramvaji, vousy odlepené, zažloutlé od kořalky, čepici se zbytky "vlasů" a prázdný košík na klíně, berlu opřenou o okno. Cestující z něho měli legraci a čert s andělem jim ani trochu přitom nechyběl. Nebo jsem nastoupil do tramvaje, kde čtveřice Mikulášů se notně občerstvovala z otevřené lahve, která mezi nimi kolovala, dokud bylo co pít. 

 

To je moje městská zkušenost. A vesnická? Mám pro vás taky jednu úsměvnou:

 

Můj švagr Pepek se převlékl za Mikuláše, jeho prvorozený syn Matin za čerta, aby svému malému synovi a bráškovi Milanovi dokázali, že Mikuláš existuje. Bez anděla vstoupili do domu, Milana a jeho maminky se dotázali, zda byli hodní a zanechali jim na stole pár sladkostí. Poté odešli, odstrojili se, vše uschovali do skříně nebo na skříň a šli za rodinou, aby se udiveně radovali z Milanova vyprávění. Tomu tenkrát bylo asi tak 5 let a psal se tedy rok 1984. Po večeři, kdy už všichni na Mikuláše zapomněli, se do pokoje vřítil malý Milan z potemnělé chodby a vyděšeně volal:

 

Sám jsem nikdy za Mikuláše ani jeho kumpány nechodil. Tak si nyní na stará kolena říkám, že jsem konečně dorostl do let, kdybych si to mohl vyzkoušet. Bílé vousy mám, úctyhodné bříško také, dobrotivý jsem až hanba, hříchy druhých dokáži rozeznat a posoudit a o holi také chodím. Jenže bych se nemohl vydávat za dobrotivého dědečka u nás v Čechách, ale musel bych to zkusit tak akorát ve Francii jako Sinterklaas, kterého 5. prosince v okrajových částech Francie doprovází Černý Petr, anebo na Vánoce jako Père Noël (česky Otec Vánoc), který je francouzskou obdobou Santa Clause. Chodím totiž nyní po operaci o francouzských holích. :-) -sv-

 

Mikulášskou tradici jinýma očima můžete zhlédnout zde  :-)