Královská rodina

Po víkendu jsou všechna media plná královské rodiny. Co měla na sobě královna, co Megan, čím překvapil malý princ George, co udělal ženich Harry, jak se tvářila jeho bývalá přítelkyně Chelsy. O Amal, Oprah, Victorii, Sereně, Kate i samotné Meghan a jejich šatech byly od soboty napsány už stohy textu. Zaslechl jsem dokonce i něco o cikánce. Ale aby někdo někde napsal, že se v neděli v poledne sešla v Kozlově rodina Vrbova, to ne. Nikde ani řádky! A tak to zase musím udělat sám.

Rodina Vrbova se v Kozlově sešla totiž v plném počtu pěti členů. Jmenovitě táta Slávek, matka Věra a děti Renata, Lenka a Pavel. Jednalo se tedy o první rodinu Vrbovu, založenou v minulém tisíciletí léta páně 1977 a rozvedenou v roce 1996 u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě. Tam to dobře znám. :-) 

Co měl kdo na sobě, vám neřeknu. Co na hlavě, to vím náhodou přesně. Já už jen pár šedivých vlasů děda Vševěda a holky přeliv. Každá jiný. Jediná pokrývka hlavy, černá kšiltovka s velkým bílým Pé, zdobila hlavu Pavlovu. Vlastně nesmím zapomenout ještě na vnoučata Pepu, Káťu a Kíšu, kde podobná kšiltovka zakrývala chytrou hlavičku Pepovu a možná i Kaču měla taky něco na hlavě.

Když jsem už zavadil o toho Pavla. Všichni jsme také dostali příležitost si sami na sobě vyzkoušet Pavlovův reflex: začali jsme slintat, jakmile Lenka začala grilovat. A slintali jsme celé odpoledne o všem možném. Vnoučata to nemohla poslouchat, tak se odebrala na trampolínu a nejstarší dvoumetrový Aron v předtuše pro něho nudného odpoledne raději ani nedorazil.

Hezky to ve své SMS vystihla máma Věra: "Pěkně jsme se sešli a popovídali si."

Ale abych nekřivdil všem médiím. Dnes ráno po sedmé na Dobrém ránu s Dvojkou zaznělo, že na liberecké výstavě Studničkových fotografií Alpinek s poetickým názvem Šperky Krkonoš je také ke zhlédnutí Vrba milená, nejmenší vrba na světě, která roste těsně u země a lístky má asi 8 mm. Alespoň někdo si vzpomněl. Možná také na verše:

Stanu se menším a ještě menším,

až budu nejmenším na celém světě,

(jak vrba milená).

 

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
"Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy, aby nespadlo."

A pak taky na webu ŽENA-IN mi naskočil článek Být vrba je trpký úděl. To se však netýkalo plzeňského trenéra Pavla Vrby, který o víkendu slavil ligový titul, ani o textaře stejného jména, který by se před měsícem mohl dožít osmdesátky, kdyby to už před sedmi lety nezabalil, ale o vrbu naslouchající, známou ze satirické básně Karla Havlíčka Borovského Král Lávra. Pak znám ještě jednoho Vrbu, co napsal knihu Borovice. Ten se jmenoval Jan, stejně jako náš současný nejlepší bobista. Pak tu jsou ještě zpěvačky Jitka, Zuzana a Štěpánka. Taky Vrbovy. A když jsem zmínil Štěpánku, nesmím zapomenout ani na Davida, sportovce všeho druhu, teď momentálně amerického fotbalistu a setrvale dobývače dívčích srdcí a klínů.

Ale to jsme se ze zámku Windsor, přes Kozlov, Liberec a Plzeň dostali úplně někam jinam, kde všechno končí a taky začíná. Tam jsme zrovna nechtěli. A taky až do Havlíčkovy Borové a na Šumavu do Klenčí pod Čerchovem. Sice od královny zase ke královi, od rodiny k rodině, od Vrby k vrbě, ale už raději dost!

To rozum nebere!? O čem všem ten důchodce z Vysočiny tady píše, že jo? To jsou ty asociace, ty když začnou naskakovat, tak nevím, kdy přestat. To tuhle .... A dost! :-) -sv-