Karlovy zážitky a postřehy

Moje putování po Austrálii se uzavřelo opět v Perthu. Na přiložené mapce můžete nalézt, kudy všude jsem putoval. Větší žlutá barva na trase a pak modrá, tak tudy jsem projížděl karavanem, rovné trasy jsou přelety letadlem.  Když jsem odečetl tachometr mého karavánku od cestovní firmy Britz, bylo to neuvěřitelných 16600 km. Tak toto jsem ujel za skoro 6 měsíců. Někdy jsem si připadal jako řidič kamiónu, který musí denně ujet svých 600 km. Bylo to hlavně v neobydlených jižních nebo severních pouštních tropických oblastech. 

Odevzdal jsem karavan přesně na den a hodinu, která byla dohodnuta v Melbourne. Odtud do Perthu jsem letěl 5 hodin letadlem. Vše u karavanu naprosto v pořádku, ani jediný škrábanec, jen trochu špinavý a nepořádek uvnitř. O problému s ojetými pneumatikami, díky bohu, ani slovo. Ale hned se na něj vrhnou uklízeči, mechanici a vymění oleje atd. Bylo mně řečeno, že jsem to mohl do těch 20 tisíc najet, aby byl splněn limit pro výměnu oleje. Když jsem ho přebíral, měl najeto 25230 km, tedy mírně zajetý. Netušil jsem, že na něm jednou bude 41835 km, po divoké Austrálii, ve velkoměstech, v pouštích, v buši, na cestách asfaltových, jen přírodních, zpevněných úpravou rozhrnutím buše a uválcované, pokropené vodou, pak to ztvrdne. Vše jsem si pečlivě zakresloval do mapy a v podstatě i s tou cestou minulou v roce 2014 jsem objel celou Austrálii. Číhalo tam na mne mnoho nástrah, deště, vysoká voda, bahno, hrozná vedra, stovky km rovných cest, nebezpečné úzké přírodní cesty vytesané v pískovcovitých útvarech Sněžných a Modrých hor, kde se vyhnout není kam, jen dolů do propasti. Padající kameny, požáry, potkávání se s nejdelšími kamióny na světě (vlaky), které se řítí až 200 km rychlostí, plně naložené uhlím, železnou rudou a obilím. Ty tedy neuhnou. 

Kdybych měl vyfotit okolo cest bílé dřevěné kříže s dárky pro Ty tam nahoře, byly by to stovky fotek. Fotky rozbitých aut a kamiónů v buši, mimo cesty to samé. Nevím, kdo a kdy toto tady uklízí, ale trvá to asi hodně dlouho. Takový zážitek z jedné zatáčky, kde shořelo auto jednoho mladíka, on asi s ním, byly odklízeny trosky auta, ale menší zbytky někdo nechal u přeraženého a ohořelého stromu. Vedro k zalknutí a u stromu asi 24 ks menších plastových vod. I když jsem měl žízeň, nedovolil bych si jednu vzít. Proč zrovna tohle tam někdo nechal? Zůstalo to tam, bylo to v autě. Byl na té fotce hodně mladý, tady se může již jezdit od 16 let. 

Ve Sněžných horách jsem "odrhnul" na hrubých pískovcovitých cestách všechny 4 pneumatiky tak, že mně jedna při jízdě praskla, nestalo se tedy nic, na rezervu jsem dojel do servisu a tam mně dali nové. Se souhlasem firmy, při předání auta se mě nikdo na nic neptal, ani jsem nikomu nic neříkal (raději). Byla tam jen mladá slečna a bylo to v sobotu odpoledne před koncem pracovní doby. Asi se již těšila na víkend. Sjel jsem pneu při projíždění cest těchto hor, jako na struhadle, bržděním, rozjetím do kopce, mohlo to být tak celkem 1500 km. 

Jediné, čeho jsem se bál, jestli budu platit nějaké pokuty, za nedodržení  rychlosti. Novinka, a to po celé Austrálii, byla ta, že v době od 08.00 hod do 16.00 hod. všude tam, kde byla  škola, řidiči v uvedenou dobu musejí jet jen 40km/hod., ať to bylo město, vesnice, obec. V sobotu a v neděli toto neplatí. Školáci jsou tady k nepřehlédnutí, všichni nosí uniformy, každá škola ale jiné barvy, povinný je slušivý klobouk, dívky sukně, kluci krátké i dlouhé kalhoty. Barvy těchto uniforem a různých označení, nášivek na nich, tedy, kdo toto vymýšlí? Prý je to proto, že děti bohatých rodičů jsou oblékány draze, značkové oděvy, tak aby se tomu předešlo, všichni stejnou uniformu. Jo a složení jedné takové třídy, co se týče národnosti, tak to je síla, prostě všechno, co existuje. Přesvědčil jsem se o tom v národním vojenském muzeu v Canbeře, kde jsem potkal  asi 50 skupin dětí, každá v jiné uniformě. Zajímavé bylo, že hned vedle, asi 10 km v jiném národním muzeu mapujícím vznik Austrálie až po dnešní dobu, jsem nepotkal ani jednu školní skupinu dětí.

 Hrdost Australanů na vojenskou historii je nesmírná, bojovali ve všech válkách, vlastně museli. Austrálie je součást Anglie a i když na australském kontinentě nikdy válka nebyla, podíleli se na nich mimo svůj kontinent. První nasazení vojáků Austrálie a Nového Zélandu bylo 25.dubna 1915, kdy se vylodilo 16000 příslušníků armádních jednotek s názvem Australia and New Zealand Army Corps-ANZAC na turecké pobřeží u města Gallipoli. Admiralita Velké Británie v čele s Winstonem Churchilem to vše tak špatné naplánovala, že vylodění totálně ztroskotalo. Před západem slunce padlo 2000 vojáků, když se snažili dobýt malou zátoku obklopenou útesy a z těch turecká vojska masakrovala přímou střelbou Australany dole u moře. Až po osmi měsících se Londýn rozhodl toto neuspěšné vylodění stáhnout. Do této doby zde padlo 8587 mužů, stejný počet tady ztratila Francie. Anglie přišla o 25000 vojáků a Turci zaznamenali 86000 padlých. A to ještě bylo asi 130000 raněných. Tento den se v Austrálii jmenuje ANZAC DAY a každého 25.dubna se již koná na připomenutí těchto obětí v první světové vàlce a ve všech válkách, kde Australští vojáci bojovali. Jsou vždy ráno konány bohoslužby, velké průvody, kde již pochodují děti i vnuci, kteří si hrdě připnou vyznamenání svých otců a blízkých. Nejstaršímu bojovníkovi od Gallipoli bylo 103 let, přihlásil se do armády ještě mu nebylo ani 15 let. Když umřel, měl státní pohřeb, se všemi poctami. To muzeum, bylo tak obrovské nejen rozlohou, ale i exponáty v něm, že jsem je ani za 7 hodin celé neprohlédl. Mapovalo všechny války svymi exponáty z těch dob. 

Ale musím se zase vrátit k cestování. Omezená rychlost na 30 km, 40 km, 50 km, 60 km, 70 km za hodinu je tady ve všech obcích a městech, na dálnici 110 km. Projetí na červenou se tady jako všude pokutuje velmi tvrdě. Asi jsem vše dodržoval, jelikož na firmě Britz na moji SPZ nebyl jediný dopis od policie. Pokuty jsou mastné, od 50-500 dolarů, policie v autech nemilosrdně hlídá hlavně dálnice, města, ale i obce. A prý se vůbec nevyplatí smlouvat. Jednou ve velkém dešti stálo blikající policejní auto vedle dálnice a policajt stál u osobního auta (řidič uvnitř) a ten venku byl totálně mokrý. Jak to dopadlo, nevím. 

Měl jsem v karavanu tempomat, a ten jsem stále přizpůsoboval požadavku nařízené rychlosti. Asi mě hóódně zachraňoval od pokuty, ale taky jsem nikdy nikam nespěchal. Značky v Austálii stejné, jen novinka, když měla být v obci snížená rychlost na 60 km, tak již 200 m před obcí byla kulatá značka s černým okrajem a s černou 60 km uvnitř, dávala na vědomí, že přijde již ta správná 60 km s červeným okrajem. Taky jsem měl v GPS namontované protiradarové zařízení, které již 200 m předem zapípalo. Ale taky jsem viděl policistu, jak měří ručně, schovaný za stromem v parku, kolonu vozidel vyjíždějící z města. Bylo tam omezení 70 km/hod. 

Tak to šlo den za dnem, rovných 180 dní, nějak to rychle uběhlo, protože denně bylo na co se dívat, denně bylo mnoho zážitků, také stresu a obav. 

Kdybych spočítal, kolik jsem toho vypil, snědl, tak by zvítězilo mléko. Kupoval jsem je ve 3-5 litrových plastových konvích, stálo vždy 1 dolar/litr, tak se nebojím napsat, že jsem vypil 200 litrů mléka. Ve zdraví a v pohodě. Vždy plnotučné. Rumu (taky plnotučného) asi tak 7 litrů, pivo (hnusné) ale studené OK, 120 flašek 330 ml, vždy vybírané v akci. Víno jen červené 15 litrů. Vody nejvíce. Jídlo, maso, steaky, hovězí, jehněčí jednou týdně, v sobotu, kdy jsem kupoval již ve slevové akci v obchodním domě za poloviční i třetinové ceny, vařil jsem si zeleninové polévky a k tomu přikusoval jejich toustový chléb, když jsem náhodou narazil na tmavý, podobný našemu, byl to pro mě svátek. Brambory, rýži a těstoviny. Snědl jsem asi 3q banánů, mandarinek, veškeré zeleniny, hodně jsem toho mohl nasbírat vedle cest, kde toho bylo na zemi velmi mnoho. Ryb jsem taky něco ulovil, jak v moři, tak v řekách, kapry, krásné tučné, zlaté šupináče. Tady se musí zabíjet a vyhazovat z vody ven (pod trestem pokuty). Kapři sem nepatří, nikdo je tady nejí, jen já a všichni Češi, co zde bydlí. Když jsem si chtěl udělat kapří řízky v jednom kempu v kuchyni, musel jsem čekat až do noci, kdy tam nikdo nebyl, aby to po mně nemuseli vydezinfikovat, jak se na maso kaprů tady dívají. Prokrmil jsem si jedno místo vařenou kukuřicí dva dny předem a začal chytat na dva pruty, na řece Murray River, co hod, to zásek, vždy asi tak 3-5kg kapři, rybáři okolo na mě "čuměli", dva kapry jsem zabil pro sebe a dalším jsem vždy "chytře" ještě ve vodě vytáhl háček a on se mrsknul a byl pryč. Nechtěl jsem je zabíjet.

V moři to bylo o něčem jiném, ze břehu se toho chytit moc nedá, ale na večeři to občas dalo, chytalo se na třpytky nebo krevety, rybky, vše zmrzlé, prodávají se u všech pump. Taky jsem v jedné přehradě chytal jenom 10 kg vodní želvy, až jsem znechuceně musel rybaření nechat.

Jak jsem přejížděl z jednoho státu do druhého, musel jsem si zjistit, jaké předpisy a zákony jsou pro mě důležité. Všude mají něco jinak, jsou hranice, kde se prováději kontroly, musí se většinou vyhodit zelenina, brambory, melouny do kontejneru. Prý aby se neroznášely choroby. Koupil jsem si melouna a než bych ho vyhodil, tak jsem ho celého snědl. V každém státě jsem si musel koupit nový rybářský lístek, většinou na měsíc. V jednom se mohlo chytat na moři bez lístku, v druhém s lístkem. Nikdo mě nikdy nekontroloval, ale pokud by ranger kontrolu provedl, pokuta by byla veliká. 

Měl jsem štěstí na kamarády, emigranty z let 1968 a dále, většinou byli trampy již v Československé republice, všichni mého věku, se kterými jsem se seznámil na 9. celosvětovém potlachu na Bombala River, který pořádají čeští a slovenští emigranti z celého světa vždy po pěti letech, v roce 2018 bude poslední desátý potlach, bude v Americe. Proč poslední? Bude 50. výročí obsazení "Rusama", a také všichni stárnou, věkově je tam složení 65-100 let. Tím, že emigrace skončila. (Nenastane-li opět po výhře ANO ve volbách a po spolčením s komunisty v říjnu 2017 opět teror.) Nejstarší tramp na tomto potlachu oslavil skoro stovku v naprostém zdraví a pohodě. Trampská přezdívka Roy,"Buš men", který byl znám tím, že dopodrobna znal všechno, co se týkalo buše, jak zvířat, tak stromů a rostlin. Proč taky ne, žil tady od roku 1938, kdy utekl před Hitlerem. Do své smrti také pracoval v Sokole Sydney, je tam více takových činných "mladíků", bratr JUDr. Schindler 93 let, stále ještě píše do sokolských novin. Vychází zde mnoho českých novin, které se dotují ze soukromých prostředků, něco málo přispívá i ČR, českým novinám "obrovskou” částkou 5000 Kč ročně. Přitom naši emigranti v Austrálii se ve většině případů velice rychle zapojili do společnosti a velmi dobře podnikají. Dnes již jejich děti a vnukové. Vlastní firmy, patenty a vynálezy. Po roce 1989 naše vlády neměly vůbec zájem o jejich zkušenosti ve všech oblastech podnikání, aby je jako odborníky pozvaly zpět, aby u nás pomohli převést tu socialistickou ekonomiku na jinou, která prosperuje. Dnes čas ukázal proč - vládli nám převlečení komunisté: Klausovci, Zemanovci, Fišerovci a výsledek je ten, že nám v těchto volbách bude možná vládnout Komunista s Burešem. Jen aby uchvátil moc a pomstil se těm, co to na něj upekli. Ty jeho podvody s "Čapákem". Nikdo z těch emigrantů se na starý kolena nechce vrátit domů, kdo to zkusil, během několika let byl rychle zpět. Něco je shnilého ve státě našem. 

Všude jsem byl přivítán s obrovským, nefalšovaným nadšením, mohl jsem u nich bydlet jak dlouho jsem chtěl, bylo mně ukázáno všechno zajímavé v jejich širokém okolí, jsou rozseti po celé Austrálii. Vždy, když jsem se zase rozhodl jet dále, jen jsem určil směr, dostal jsem novou adresu, kam mailem nebo telefonem oznámili moji návštěvu. Všude jsem se snažil pomoci, zahradnické práce, venčení psů, domácí práce, nákupy, pomoci při stěhování, prostě vše co bylo potřeba. Pomohl jsem kamarádovi Jardovi a jeho Zdeně dosázet jejich plochu na chatě borovicemi, takže mně tady bude růst i pár stromů. Průběžně budu o růstu snad dostávat informace, mezi těmi již vysázenými jsme nasbírali klouzky, hnědé hříbky a žampióny. Večer byla pravá smaženice a druhý den houbový guláš. Tady byl již podzim. Paní Marcela Čechová vyvářela česká jídla, koprovka, rajská, svíčková, řízek a bramborový salát, bramboračka, bramboráky. Největší zážitek byl u kamaráda Petra zlatokopa a jeho ženy na ranči Jizerka, kdy mě přivítala pravá drštková, tlačenka s cibulí. Potom česká bábovka a bílé kafe. Jen jsem si na nějaký jídlo vzpomněl, již se připravovalo v kuchyni velice vitální paní Marcely Čechové 84 roků z Yepoonu, která neúnavně již 50 let píše do mnoha exilových novin a časopisů. Manžel Josef Čech 84 roků, po operaci kyčle, mně říkal: „Karle, musíš tady zůstat aspoň rok, takhle dobře jsem se již dlouho nenajedl, Tebe mně seslal sám Pánbůh.” Chudák se vrátil právě z nemocnice, po operaci kyčle, kde zhubnul o 10 kg, jelikož tam vařili tak strašně dietně, že maso 6 týdnů neviděl. Je to fakt, že jsem jim celou obrovskou zahradu dal do perfektního pořádku, kdy Marcela nemusela nic dělat venku a měla čas na vaření. Večer jsem poslouchal jejich životní příběhy, od emigrace, až po dnešek. Oba dva díky podnikání mohli jít do důchodu již v 55 letech a 30 let cestovali po celém světě, ale naprosto po celém. Ať jsem řekl jakýkoliv název země, všude byli. Když v roce 1968 v srpnu s malými dětmi (5 a 8 let) opouštěli ČSSR přes Vídeň do Austrálie (do Melbourne), on Ing. mechanizátor, ona dopisovatelka Zemědělských novin a dojička, již po 5 dnech dostal práci v ústavu mechanizace v Melbourne, kdy měl vymyslet stroj na sklízení bavlny. Jeho patent na sklízení bavlny se osvědčil a přinesl mu další práci. Marcela si založila na farmě chov blech, ano, čtete dobře, chov blech, které dodávala do ústavu, kde se blechám infikovaly nemocí, která potom po aplikaci do králičích nor, způsobily mor. A mohla se tak likvidovat ohniska přemnožení tohoto nežádoucího druhu, který způsobil v Austrálii jako cizorodý prvek pohromu.

 Společné foto s manželi Josefem a Marcelou Čechovými.

 

S tou králičí invazí vše začalo nevinně. V roce 1859 si nechal  přivézt jeden chovatel dobytka (Thomas Austin) z Viktorie, pro pobavení sebe a svých hostů asi tucet králíků z Anglie. Králíci se mu ale rozběhli do divočiny, kde se přemnožili, protože tu neměli přirozeného nepřítele. Ani časté hony na ně nedokázaly jejich počty snížit. Prý jich tady bylo odhadem ve 30. letech 20. století až jedna miliarda kusů. Jejich spásání a okus zanechaly naprosto holé oblasti, kdy vymizelo mnoho druhů původních rostlin, travin. Až v 50. letech vědci díky infikovaným blechám, kdy se podařilo rozšířit mezi králiky virus myxomatózy (smrtelná nemoc) se populace těchto “hostů” radikálně snížila. Ale někteří jedinci se stali imunní a stavy králíků se opět prudce začaly zvyšovat. V 90. letech se jejich počet odhadoval na 350 miliónů. V roce 1995 vědci našli nový virus (králičí calicivirus), díky němu se podařilo usmrtit až 98% populace. 

Tak to jsem tedy doposud nevěděl. Jen z filmů víme, že v Austrálii se rozmnoží totálně všechno, koně, velbloudi, pak to vojáci střílí z helikoptér. Tak obrovská země to je. Proto jsou přísné kontroly na letištích, lodích a nesmí se sem přivést nic, co sem nepatří. Semena, dřevo, živočichové, přísné pokuty za zatajení. Již v letadle se vyplňuje lístek se stovkou dotazů, proč sem jedete, ke komu, co vezete, kde budete bydlet, co vás zajímá atd. Historie ukázala, proč. Jedna emigrantka z Francie si přivezla tajně semena bílé lilie, všichni ji známe z věnců při pohřbech. Je tomu taky asi 100 let. Dnes jsou porosty této krásné rostliny v tisících hektarech na jihu od Perthu, v buši, na pastvinách jako plevel, krávy, ovce spasou okolo trávu a lilie ne! Ta svým až metrovým vzrůstem, jasně zelenými listy a bílým květem upoutává svou krásou podél cest stovky km. Hledá se látka ke zničení této rostliny, prostě sem nepatří. Ale kdo tohle zlikviduje?

Já jsem vezl na potlach dřevěnou cenu od řezbáře Jardy Urbana z Ledče nad Sázavou a netušil jsem, že jakékoliv dřevo je sem opět přísně zakázáno dovézt. Na letišti přísná prohlídka zavazadel, osobní, bylo nás tam asi 500, čekali jsme na prohlídku, když mně jiní sdělili, že tuto úžasnou řezbářskou práci (dárek pro trampy) budu muset odevzdat, cena necena, tak jsem stále postupoval dozadu v domění, že kontrola poleví. Když nàs tam bylo už asi jen 30, přišla žena v uniformě policie, postavila nás ke zdi, bagáž před sebe a pejsek nás očichal a ona nás propustila bez prohlídky dovnitř. Dnes tato cena zdobí klubovnu trampů ze Sydney, v městečku Warragamba, u Mušky, která tento skautský a trampský aerál vlastní. Schází se zde tito trampové na slezinách, narozeninách, oslavách Nového roku. Je tu jejich pietní místo, kde se do kamene připevní kovový štítek se jménem toho, kdo odešel na poslední vandr. Musel jsem se poklonit nejstaršímu trampu na světě, přezdívkou Roy,"Busch men", který jezdil do buše ještě ve svých 98 letech, spal na zemi ve spacáku, hrál na kytaru a zpíval u ohně. Měl jsem tu čest ho poznat, zemřel v nedožitých 101 letech. Asi se opakuji, ale klobouk dolů. 

Warragamba je známá ve světě tím, že zde každý rok probíhá festival zpěváka Elvise Preslyho, lidé tam přijíždějí z celého světa, oblečeni jako on a zpívají jeho písně. Je tam obrovskà přehrada pitné vody pro 6,5 milionovou Sydney. Stavěla se v 50. letech 20. století, tehdy tam žilo 3,5 miliónu lidí, dnes nestačí. Jen přirovnání: 65 000 litrů vody je potřeba k vyprodukování 1 kg hovězího masa (steaku), kterých jsem tady snědl tedy hodně. A tak to tam bylo v naučné stezce v muzeu budování přehrady napsáno ve všech jazycích světa, v češtině taky. Milardy kubíků vody pro všechna odvětví, kterou lidstvo spotřebuje ročně. Voda tady v Austrálii je někde, dalo by se říci, nad zlato dražší. Jsou tady místa, kde neprší měsíce a měsíce, chytá se dešťovka, u každého domu jsou obrovské nádrže z plastu, a ta se po úpravě pije jako jediná pitná. Když dojde, přijede cisterna, naplní nádrž, ale to je pak dražší, než benzín. Každý farmář je povinen na svých pozemcích po určité vzdálenosti vybudovat nádrž, kdy buldozer vyhrne hlínu, upěchuje a při deštích se tam voda nasbírá, pije ji dobytek a slouží jako požární nádrže. Ve většině případů u cest, kde jsem projížděl, byly nádrže prázdné. Jen vrty a solární čerpadla zajišťují zvířatům vodu. Jedno je fakt, že když se rozprší, tak napadne taky 2 m vody. 

Všichni moji kamarádi, co zde žijí, se kterými jsem se setkal, nikdy nelitovali toho, že emigrovali, buď jako mladí za dobrodružstvím, nebo museli pod tlakem režimu odejít i s rodinami z politických důvodů. Stýskalo se jim, často se již nesetkali se svými příbuznými, rodiči, neměli to lehké nikdy, i tady se střídaly vlády levicové s pravicovými, ale životní úroveň je tak vysokà, že nám se o ni v ČR jen může zdát. 

Jeden hledal zlato po celé Austráli, 40 let, zbohatl po všech těch nebezpečích, kdy vyprávěl ve svých 74 letech večer u ohně, jak mu zabili parťáka, který se v hospodě pochlubil, kolik že toho našel a má doma. Našel ho pak zabitého doma, když nepřišel na místo, kam se domluvili jít hledat zlato. Někdo si ho vyhlédl a celý dům prohledal a dopadlo to pro něj takhle hnusně. Druhý hledal opály v oblastech, kde se nalézají, koupil property, již s mnoha vykopanými "děrami" až 30 m hlubokými, zloději mu tam v noci jeli kopat, on se to dozvěděl, že jsou dole, hodil tam šišku dynamitu a dodnes nikdo neví, kolik jich tam zůstalo. Ptal jsem se ho: "Vždyť jsi je zabil,” on na to: “Tady se to takhle dělá, je to zákon džungle, když ti někdo chce ukrást na tvým property opály, musí počítat s tím, že ho to tam může zavalit. Sedíš v hospodě u piva, nikdy se od nikoho nedozvíš, kolik toho našel, všichni jsou zaprášeni z díry prachem z těžby, kdybych prozradil, kolik toho mám, mohl bych se taky loučit se životem. Nerozeznáš miliónáře od pobudy, všichni v hospodě vypadají stejně.” 

Opály hledají jako zlato dobrodruzi z celého světa, odkud přišli a kam odcházejí, nikdo neví. Zbohatl a zase to prodal, za měsíc nový majitel našel na jeho místě opály za 10 miliónů dolarů. Další se rozjel do oblasti povrchové těžby uhlí, taky jsem se tam byl podívat. Nikdo si nedokáže představit, tedy z nás v ČR, jaké obrovské povrchové doly na uhlí tady jsou. Co se musí odstranit zeminy, aby se stroje dostaly k ložisku, které se těží. Ty obrovské stroje pracují 365 dní a nocí v roce, vytváří nová až 100 km pohoří tkz. hlušiny okolo dolů. Firmy zaměstnávají tisíce a tisíce lidí, vždy v pondělí nasednou do autobusu a odjedou do městeček v buši, kde pracují ve 12 hodinových směnách a pak zase na několik dní se vrátí k rodinám. Milióny tun uhlí produkuje Austrálie do celého světa, černého, antracit lesklé barvy, nejkvalitnější koksovatelné uhlí na výrobu železa. Jedna loď za druhou je nakládána v přístavech, vlaky jeden za druhým plné odjíždí na překladiště. Nedalo mně to, mockrát jsem spočítal, kolik mají vagónů, vždy jich bylo 103, dvě lokomotivy a pomalu sjíždějí dolů k přístavům. Bylo mně řečeno, že právě 103 vagónů plně naložených uhlím má cenu 1.000.000 dolarů. Můj kamarád pracoval na vrtné soupravě, kdy navrtával vrty tvrdou zeminu (do 20 m), jeden vrt vedle druhého, pak se pomocí výbušniny tato odstřelila, odvezla a ložisko uhlí se těžilo obrovskými stroji. Pracoval tam 30 let, vydělával velice slušné peníze, kupoval akcie dolu a dnes ve svých 60 letech žije v důchodu a farmaří. Odešel ihned po absolvování lesnické školy v Hranicích do emigrace sem do Austràlie. Měli jsme společné to, že já také chodil na tuto školu, pak dělal vrty, uranový průzkum, takže bylo o čem povídat. 

Jen já nenašel odvahu emigrovat a jít svobodně životem, ale myslím si, že jsem nezklamal své svědomí. V KSČ jsem nikdy nebyl, u StB jsem nikdy nedonášel, musel jsem odejít ze zaměstnání pro kritiku politiky KSČ, souhlas s podpisem ekologické výzvy "Několik vět", jen se dá litovat toho, že nesvoboda, zákaz cestovaní, (první pas jsem dostal ve 45 letech) mně neumožnilo poznat to, co poznávám až teď na stará kolena. Moji kamarádi trampové tady mají jiné myšlení, svobodnější, život se s nimi nemazlil, ale svým rozhodnutím emigrovat, umožnili svým dětem a vnukům úplně jiný život. Někteří ještě mluví česky, scházejí se v různých komunitách: trampové, sokolové, skauti. Mají velké obavy, ti starší, že po nich pomalu se všechno rozplyne a další generace je nebude následovat. Například "NOVINY" čtrnáctideník slušných krajanů, vydává je naprosto sám jediný člověk, již 19 let, od ČR dostává podporu na rok 5000.-Kč. Jmenuje se Vratislav RicardoEugéneMaria Jan Křtitel Bejšák-Colloredo-Mansfeld, potomek šlechtické rodiny, má jen jednoho pomocníka, který mu každých 14 dní pomůže noviny složit a dát do obálek a odnést na poštu. Náklady musí po odečtení předplatného uhradit ze svého, píšou mu dopisovatelé z celého světa, kam Noviny zasílá. Takže má obavy, až jednou nebude, zaniknou i jeho Noviny. Pár výtisků jsem si koupil a podpořil ho. Opět klobouk dolů s úklonou až k zemi.

Klobouk už mám a pod ním spoustu zážitků a vzpomínek, o které jsem se s vámi podělil.

 

Karel Kuchtiak On the Road odesláno z iPadu dne 24. 8. 2017 19:28:43 GMT+8