Kamínek pro štěstí aneb trampoty s tchýní

Skutečný ledečský příběh s pozměněnými jmény (publikováno v LN č.1/1992)

 

„Petře, musíš honem přijet, mám v baráku zloděje!" vyhrkla bez představení moje tchýně do telefonu. „Jsem teďka u Jany," pokračovala, „prosím tě, přijeď, všechno ti vysvětlím."

Nechal jsem práci prací, skočil do auta a jel. Moje žena Jana mě už nedočkavě vyhlížela před domem.

„Pojď, prosím tě, honem. Máma je strachy bez sebe. Prej má v baráku zloděje!" vysypala ze sebe na prahu domovních dveří. Tchýně stála v chodbě a celá se třásla. Jak mě uviděla, začala se kvapně oblékat.

„Ani se nezouvej a hned jedem! Určitě tam ještě bude." 

Na nic jsem se raději neptal, až v autě jsem na tchýni udeřil: „Co se vlastně stalo? Kde máte toho zloděje?" 

A tchýně začala vyprávět, jak se ráno vypravila na polikliniku k lékaři. Vzala si svůj zimní kabát, který si v čekárně odložila na věšák. Dlouho nečekala, šla hned na řadu. Doktor jí změřil tlak a předepsal jí nějaké prášky. Pak vyrazila s receptem do lékárny, ale tam ty prášky neměli. Tak se vypravila k nám za Janou. Cestou na sídliště pocítila náhlou slabost. Zastavila se a zalovila levou rukou v kapse kabátu, kde měla schovaný svůj talisman, svůj kamínek pro štěstí. Vždycky, když jí bylo ouzko, když se necítila ve své kůži, tak jej nahmátla, stiskla a on jí pomohl. Ale co to? Kamínek v kapse není! Ani v druhé ne! A klíče od baráku jsou taky fuč! Tchýně zapomněla na slabost a celá uřícená dorazila k nám.

„Jano, Jano, někdo mně vzal klíče z kabátu, to byl určitě zloděj! Obhlídnul si, že bydlím v baráku sama, sledoval mě ráno až na polikliniku a tam mi klíče vyfoukl z kapsy, když jsem byla u doktora. Já se domů sama bojím! To všechno je z toho, že u mě nechcete bydlet!"

Janu pak nenapadlo nic lepšího, než mi zavolat do práce.

Celý ten případ se mi zdál slušně řečeno zmatený. Ale jako poslušný zeťák jsem bez odmluv s tchýní dorazil k jejímu domku na druhém konci města. Přelezl jsem zamčenou branku, obešel opatrně celý domek a teprve potom jsem si náhradním klíčem odemkl domovní dveře a rázně vstoupil dovnitř. S tchýní za zády jsem prohlédl všechny pokoje, zákoutí i skříně, nahlédl pod postel, zkontroloval všechna okna. Do akce jsme zapojili i sousedku. Ta s holí v ruce hlídala na záhradě. Po zloději ani vidu, ani slechu! Když jsme prosmejčili celý domek a zloděje nenašli, navrhl jsem tchýni druhou a pravděpodobnější možnost: Co když klíče prostě ztratila?

Začal jsem jí tedy zpovídat, kudy všude chodila, zda klíče někde nezapomněla. Tchýně se dušovala, že určitě né, vždyť ty klíče a kamínek měla v kapse kabátu ještě, než jej dávala na věšák. A teď jsou fuč!

Podíval jsem se po nešťastné tchýni, která v kuchyni znova obracela obě kapsy kabátu.

„Vždyt ti říkám, ty klíče mi někdo musel ukrást," vedla si stále svoji, zatímco už potřetí vysypávala obsah kabelky na stolek. „Tady taky nejsou," rozhodila obě ruce.

Stála tam bezradně u stolku jak hromádka neštěstí, obě kapsy u svého kabátu naruby, kabát na ní přitom tak nějak směšně visel.

„Máte vůbec na sobě svůj kabát!?" zeptal jsem se potlačujíce smích.

„To víš, že mám svůj kabát, podívej, ty knoflíky, ten límec, barva. Ale je mi nějak velkej, viď?"

Na nic jsem už nečekal, naložil jsem tchýni do auta a fofrem na polikliniku. Tam na nás v čekárně na věšáku čekal tchýnin skutečný kabát i s klíči a kamínkem pro štěstí v kapse. Sestra z ordinace, která nás zahlédla přicházet, nám vysvětlila, jak k celé té směšné záměně kabátů došlo. Zatímco byla tchýně v ordinaci, přišla do čekárny paní ve stejném kabátě, ten si také odložila na věšák a usedla na lavici. Po chvíli čekání si vzpomněla, že si musí ještě něco zařídit, oblékla si tedy znovu kabát a odešla, aby se po zjištění, že má na sobě cizí kabát, okamžitě vrátila. Tchýně mezitím s receptem v ruce vyšla z ordinace, vzala si z věšáku kabát a šla k lékárně.

Tehdy v kuchyni u stolku jsem poprvé tchýni uvěřil, když říkala, že se necítí ve své kůži. :-) -sv-