Jsem snad Lichoň?

Včera jsem si dělal pořádek v ponožkách. Ze šuplíku jsem vyhrabal úplně všechny. Malý, velký, tlustý, tenký, různých forem podle norem a začal je párovat. Vůbec jsem netušil, jak jsem bohatý, kolik že těch ponožek vlastně mám a když jsem spároval ty, co spárovat šly, zůstalo mi jich 13 (slovy třináct) lichých. 

"Lichožrouti! Do chalupy se mi nastěhovali Lichožrouti," napadlo mě okamžitě. 

Jak ale na ně? Jak se jich zbavit? A jak zmizelé ponožky získat zpět? Nebo snad mám nosit jednu zelenou a druhou modrou? A která z nich je sudá a která lichá?

Protože si dokážu kromě svých ztracených ponožek a lásek na internetu vyhledat téměř vše včetně odpověďi na každou otázku, šel jsem na Lichožrouty od lesa. 

"Mám-li s nimi bojovat, musím je poznat," řekl jsem si. "Musím vědět, s kým mám tu čest."

 A tak jsem v archívu České televize vyhledal rodinný animovaný dobrodružný film o radostech a strastech zlodějů ponožek – lichožroutů a jejich soužití s námi lidmi podle bestselleru spisovatele Pavla Šruta a výtvarnice Galiny Miklínové a celý ho včera večer na svém PC zhlédnul. Došel jsme k názoru, že na ztrátě mých ponožek Lichožrouti vinu mít nemohou. Podle lichožroutí definice bych je totiž musel vidět. Ta totiž zní:

Lichoň je člověk, který žije sám tak dlouho, až mu z toho hrabe. A pak vidí kolem sebe i Lichožrouty.

To já zatím nevidím. Jenže jak říká a ptá se hlavní hrdina filmu Hihlík: 

"Já, chtěl jsem jen rodinu a ne zůstat sám. To zůstanu sám?"

Ale já nejsem přeci sám, mám tu kolem sebe rodinu, sestru, Falca a svini Vaňka!

Krásné je život prožít v páru

věrně jak párek fuseklí,

krásné je život prožít v páru,

jen mně ženský vždycky utekly.

 

Život je jak podkolenka, 

čára života tak tenká,

láska divně karty míchá,

a mně u srdce z ní píchá.

 

Život je dvojí jako punčocháče,

kdo nerozumí, tak ať pláče,

milovat ženu, to je závazek.

Život je jako podvazek.

 

A proto držte si ponožky a manželky punčocháče!

:-)