Hurá na Uluru s Natašou

Po návštěvě místních, opravdu naprosto černých, policistů v Karavan parku v Coober Pedy v ranních hodinách, jsem se opět rozjel na sever. A to rovnou do středu Austrálie, k posvátné červené hoře Ayers Rock, kmenový název Uluru. Přejíždí se další hranice státu, z jižní Austrálie do Severního teritoria. Je to jedna z nejméně osídlených oblastí naší planety, rozloha je asi sedmnáckrát větší než ČR a žije tady jen asi 220 000 obyvatel. Polovina v Darwinu na tropickém severu. Dalším větším městem je právě Alice Springs v Rudém středu. Je tu i menší letiště, kam přílétají statisíce turistů z celého světa. Zbytek obyvatel žije v domorodých komunitách, hornických osadách a na dobytčích farmách. Australcům tady patří 50% půdy. Jsou to dost nepřístupné oblasti a vstup je povolen jen na zvláštní povolení. Turistika tedy zde převládá, jsou tady desítky (stovky) národních parků, návštěva se doporučuje s auty vybavenými pohonem na všechny 4. Hlavně v období dešťů. Pokud si člověk troufne zajet na tato místa (jako já), může se to vymstít dokonale. Ale o tom až samostatné povídání. 

Má návštěva Uluru proběhla z jihu, bez problémů, karavanem asi po 450 km jsem dojel do Yulary, je to naprosto moderní turistické letovisko, hotely, spousta bungalovů, autobusová doprava až k hoře. Asfaltové cesty okolo celé hory, kde se hora objíždí kolem dokola a turisté mohou filmovat cestu okolo hory. To je něco pro Japonce! Bylo jich tady plno, tedy nejen oni. Musel jsem nechat karavan na Public parkovišti a nastoupit do linkového autobusu na parkoviště k hoře Uluru. Tam instrukce pro ty, co chtějí horu obejít pěšky, strašné vedro a spousta much. Když jsem již tady, na sobě dobré boty, klobouk se sítí až na krk, v tašce 5 litrů vody a přede mnou minimálně 3-4 hodiny rychlé chůze, po stezce pro pěší, opravdu na úpatí hory. Výzvu jsem přijal, jako jediný z autobusu. Když tu najednou se ještě dveře otevřely a ven vycupitala mladá žena s deštníkem proti slunci, kabelkou přes rameno a ve vietnamských pantoflích, celá barevná, sukně až na zem, blůzu lehce rozepnutou, celá v lehkém hedvábí. Jdoucí ke mně anglicky mně říká, že by ráda šla okolo hory se mnou. 
Něco o historii této posvátné hory Uluru (AyersRock): 

Okolo hory je naprosto totální rovina, je to jen vrchol obrovského pískovcového monolitu (celku), kdy jeho většina je ukryta pod zemí, stáří asi 600 miliónů let. Nad zemí je jen desetina, tak praví studie geologů. Hora je celá červená, erozí za milióny let je okolo červená poušť, porostlá travinami a keři. Jako první cestovatel horu objevil Ernest Giles v roce 1872. Uluru je domorodý název Australců (Aboringů). Název Ayers Rock dostala hora až podle ministerského předsedy Jižní Austrálie, Henryho Ayerse, z té doby (1872). Až do roku 1985 si horu nárokovala Austrálie, až teprva poté byla celá oblast opět předána domorodému obyvatelstvu, tedy kmenům (jsou jich tu prý tisíce), každý mluví jiným nářečím a žijí ještě v neprobádaných oblastech divoké Austrálie. Kmeny mezi sebou po staletí valčí, dokáží přežít v nehostinné buši za tropických podmínek, najít vodu a neustále cestovat. V této době okolo těchto turistických míst jsou již civilizovaní, podílejí se na cestovním ruchu a předvádí své umění ve skanzenech a muzeích. Taky jsem se dozvěděl, že ještě před 50 lety, když se provádělo sčítání obyvatel v Austrálii, byla vyčleněna kolonka "Aboringové" zvířatům. Jedno tedy s nimi mají společného, ti dnešní (také nepřizpusobiví) se tak chovají, pijí alkohol, nepracují a dělají všude, kde žijí, strašný nepořádek, asi tím protestují proti "Okupaci" jejich území. Mnoho z nich jsou vážení umělci, sportovci, jsou v parlamentu států a snaží se, aby se celá komunita "zcivilizovala". Ale asi to bude trvat hodně dlouho. To, co já jsem zde viděl, má něco společného, jako u nás s cikány, viz Chánov atd. Některé tady do té kolonky "zvířata" bych já klidně zařadil. 

Tedy opět zpět k té dívce, co vystoupila z toho autobusu, jediná za mnou. Slyším jak, říká: "Excuse me, Mister." 

Otočím se a říkám: "Bitte?"  

Ona tedy německy: "Herr, ich kann mit Ihnen um Berge gehen? (Pane, mohu jít s Vámi okolo hory)" 

Odpovídám česky: "Cože?!! Takhle oblečená 4 hodiny v tom vedru?" Pak i německy. 

Ona se usměje a říká zase rusky: "Menjá zavút Natáša ... a jsem z Moskvy a již dva roky cestuji po Austrálii a Novém Zélandu, Tasmánii. Vystudovala jsem obor cestovní ruch a sama chci poznat, jak to ve světě chodí a pak předávat zkušenosti svým zákazníkům." 

Ufff, zalovil jsem v ruštině a snažil jsem se jí vysvětlit, že snad takhle oblečená (jak do moskevského letního teatru) se mnou nemůže jít 4 hodiny okolo celé hory a svižně jsem jí ukazal, jak rychle půjdu, abych to stihnul zase přijít včas na stanoviště k Busu. Rozevřela slunečník a také svižně za mnou vycupitala, ohánějíc druhou volnou rukou okolo hlavy tisíce much. Asi po 100 metrech jsem zastavil a říkám, kde má vodu, že jsem dostal informaci mít na cestu minimálně 5 litrů. Ona šeptla, v kabelce a ukázala mně malou Petku s vodou. A co mouchy? Ptám se. To teda nezvládla! Zalovil jsem v tašce, vytáhl síťku přes hlavu, měl jsem náhodou náhradní, a dal jí to. Tak jsme spolu šli asi 2 hodiny, nikde nikdo, když jsem se zastavil, udělal fotky, nebo videa, přes přísný zákaz, ona si zvlhčila rty douškem vody a ve stínu slunečníku čekala. Občas jsme prohodili něco slov o politice, Rusku a Putinovi, časem mně jí bylo líto, že jí - ženu tak ženu, ale vytrvale šla a šla. 

Hora byla úžasná! Teprve z blízka jsem viděl tu obrovskou masu pískovce (asi 370 m výška), jeskyně, snad i vytesané útvary, ale oblouk poloviny hory byl ještě v nedohlednu. Vedro šílené, 3 litry vody pryč, jen to zašumělo, ona stále jen usrkávala. Jen jsem jí záviděl ten deštníček, opravdu stínil dokonale, a to hedvábí profukovalo a chladilo. Jen ty vietnamky, ale jsou to asi nejvíce nošené boty tady v Austrálii. Za celou dobu nás předešli asi dvě skupiny mladých lidí, jdoucí opravdu svižně. Asi po třech hodinách mě požádala, jestli nemám náplast. Guma u boty mezi palcem jí rozedřela nohu, a to dost krvavě. Jasně, že jsem měl ve své ledvince lékarničku a v ní náplast. 
Na hoře se měnilo osvětlení sluncem a stíny vytvářely opravdu krásné pohledy, fotil jsem a dělal videa po celou dobu mým iPadem. Opravdu jsme celou Uluru obešli asi za 4,5 hodin. Já v dobrých turistických botách a ona ve veitnamkách, s kabelkou a se slunečníkem! Stihli jsme tak poslední Bus, který odvážel turisty. Nebylo nás moc, asi 10. V rámci jízdy bylo zaplaceno ještě jedno velké představení, Bus nás dovezl na stanoviště asi 5 km od Uluru, kde již byly desítky zájezdových autobusů, stovky lidí s kamerami a foťáky, iPady, telefony, kdy se tam v přírodě grilovalo, vždy před autobusy, otvírání láhví s vínem a čekalo se na západ slunce, který měnil barvu monolitu červeného pískovce na tmavší a ještě tmavší a bylo to fakt úžasné sledovat tuto chvilkovou změnu, která tu bývá 365 dní v roce. Pak se odjelo do osady a každý se bavil, dle svého. 

S Natašou jsem se rozloučil, šel jsem se vysprchovat a odjížděl pryč z místa, kde bych musel zaplatit dost velkou pokutu za přespání. Udělal jsem spoustu fotek a videí a musím uznat, že pozadí se ženou v šatech až na zem, kabelkou přes rameno a deštníkem proti slunci, to vše jen překrásně doplňovalo tu atmosféru. 

Dovětek k obejítí celé posvátné hory Uluru je asi tento:

Opravdu působila posvátně!  Když jsem nad ní letěl letadlem a z výšky viděl, jak tam leží, vhozena do písku a okolo nic, jen samá rovina a poušť, magicky to sevře nitro. A ještě, když se člověk dozví historii, že kmeny Australců k ní v minulosti přicházely vždy v míru, z těch nedozírných dálek. Přestalo se okolo hory válčit a ona je smiřovala, tak klobouk dolů! 

Ještě jedna domorodá pověra: 

Nikdo si nesmí vzít na památku ani písek ani kámen, přináší to neštěstí do doby, než ten dotyčný to zase nevrátí na to samé místo. 

Tak to byla magickà hora Uluru (Ayers Rock) s Natašou.

Karel Kuchtiak On the Road  17.4.2017 12:02

 Posvátná hora Aboringů Uluru v plné kráse                  Nataša na úpatí Uluru v s kabelkou a slunečníkem