Je tu podzim

Je tu podzim. Od včerejška. Vstáváme dnes sice do mlhy, chladna a šedivé rosy na trávě, ale na stromech zatím listí díky předcházejícím teplým dnům ještě zežloutnout nestačilo. Mám podzim rád právě pro ty barvy, které pro nás každoročně nachystává.

Astronomický podzim začíná podzimní rovnodenností. Ta letos nastala čtvrteční 16. hodinou a 20. minutou. Teď nás podle předpovědi čeká pár dní babího léta. To mám taky rád a doufám, že se nám ukáže ještě v říjnu, kdy je jeho čas. Do té doby uklidím zahradu a nachystám se na zimu. Vyndám kabát ze skříně a přezuji auto a sebe. To je běžný roční kolotoč, na něj jsem nachystán.

Horší pomyšlení je, že s tímto podzimem přichází pro náš ročník 1953 i podzim života. Většina z nás (chlapů) se letos dožila důchodového věku a zařadila se tak mezi populaci seniorů a lovnou zvěř šmejdů. To mi zas takové potěšení jako podzim v přírodě nezpůsobuje, protože vím, že na rozdíl od té přírody v mém životě už žádné jaro a léto nenastane. Duše by si to sice přála, ale tělo a trochu i mé neblahé zkušenosti to již odmítají. A tak jsem po nočním sledování světového poháru v hokeji na svém PC si při chladném ránu raději přispal, probudil se až na osmou, spolkl svých sedm prášků proti smrti a ještě v teploučku mé postele si takhle zaveršoval na téma nastávajícího životního podzimu:

Osoby a obsazení: Duše, tělo, prášky a já 

Téma: Hádala se duše s tělem

Scéna: Postel pod oknem na chalupě u rybníka

Scénář: Život

Režie: Ten nahoře

HÁDALA SE DUŠE S TĚLEM

 

Duše:

Chřadne ti tělo, řekla mi duše.

Řekla to stroze a dodala suše:

Tak vstávej, chlape,  práce tě čeká,

koukej se hýbat a přestaň hekat!

Probuď se spáči, začni se zvedat,

mně se teď nechce jiného hledat.

Jiného Slávka, jiného Standu.

Tak koukej vstávat! Děláš si srandu?

 

Tělo:

Ty taky, říkáš, že se ti nechce.

Nejde to, nejde, zase tak lehce.

Klouby ho bolí, v hlavě mu hučí.

Venku je zima, vítr tam skučí.

Ty, že jsi duše a z mého těla?

Když na něj křičíš, co by si chtěla?

Jiného Slávka, jiného Standu?

Najdi si třeba cikánskou bandu.

 

Já:

Tak konec hádek, tělo a duše!

Řeknu to stroze a dodám suše:

Všichni tři vstanem, počítám do tří,

držme se spolu, tak jak se patří.

Ještě pár týdnů, ještě pár pátků,

ještě si ťuknem, k našemu svátku.

Jenom si říkám: Co potom bude?

Až odejdete, co ze mne zbude?

-sv-