Jak jsem propásl Wojtylu

Na Velikonoce 1974 se na biskupství v Litoměřicích pořádal pohřeb nějakého kardinála, kterého jsem se jako četař základní služby byl nucen zúčastnit. Ne však jako jeden z 3000 účastníků smutečního obřadu, ale jako jeden ze skupiny vojáků speciálního spojovacího pluku, který se ještě den předtím na stanici v nedalekých Trnovanech snažil odposlouchávat fonický provoz západoněmeckých vojáků.

To byla činnost celkem zajímavá, v teple a pohodlí, se sluchátky na uších, svačinou v tašce a  obrovským pátracím přijímačem před sebou. Pro tuto činnost jsme byli speciálně vybíráni vojenskou správou z čerstvých maturantů. První rok školeni v poddůstojnické škole a zdokonalování hlavně v německém jazyce a elektrotechnice a pak druhý rok nástup na „pracák" v pravidelných směnách nepřetržitě sledovat, co se na té imperialistické straně šustne. Němci občas sebrali ty své raketové Pershingy a hasili si to k našim hranicím. A my je odposlouchávali, co si šprechtěji, to jsme zapisovali, nahrávali a pátrali, po záložních frekvencích, kam že se nám zase ti švajnehundi přeladili.  

Nevím, co to tenkrát velitele napadlo, že nás, specialisty spojaře, poslali na Velikonoce do přísně utajené akce. Se samopalem bez nábojů a tupým útočným bodákem u pasu nás rozeseli po škarpách a za sněžáky podél příjezdové komunikace k Litoměřicím. Oblečeni v maskáčích, spojeni polním telefonem a maskovaní kusem sítě jsme číhali na církevní delegaci z Vatikánu, která se měla kardinálova pohřbu zúčastnit. Teď mě napadá, že jsme za to mohli asi poděkovat našim jazykovým "znalostem". :-) 

Ve škarpě jsem tak v zimě a nepohodě strávil téměř celé velikonoční úterý. V poledne kolem mne projel vojenský gazík a zpod plachty mi za jízdy kdosi vyhodil ešus s obědem a polní flašku s pitím. Ještě, že jsem si sebou vzal alespoň lžíci. Telefonní spojení bylo nefunkční a žádná církevní kolona kolem neprojela. Zapsal jsem tehdy do speciálně nafasovaného služebního sešitu tento záznam:

„16.4.1974 v 14:30 hod. Po silnici od Trnovan přijel Velorex. Za zatáčkou na kopci zastavil. Z Velorexu vystoupil starší ramenatý muž o berlích a v dlouhém černém kabátu. Otočil se směrem k vojenskému pracovišti Trnovany a buď fotografoval, nebo močil. Než jsem ho stačil zadržet, tak svou činnost ukončil a odjel směrem k městu. Poznávací značku jsem nerozpoznal, národnost řidiče také ne."

Těch absurdních a úsměvných historek bylo spoustu. Až dnes jsem se snažil vyhledat, koho to tenkrát v Litoměřících pohřbívali a na koho jsme to po škarpách čekali. Díky internetu jsem objevil tuto zprávu:

Štěpán Maria kardinál Trochta, SBD, 1968 – 1974 +

Po politickém uvolnění v „Pražském jaru" se vrátil 1.9.1968 jako sídelní biskup (za kterého byl věřícími i kněžími stále považován i po své rezignaci). 263. papež ct. Pavel VI. ho jmenoval kardinálem 28.4.1969 „in pectore". Jeho jmenování bylo zveřejněno 2.2.1973. V době normalizace nesměl sloužit bohoslužby jinde než v katedrále sv. Štěpána.

 Komunistický krajský tajemník pro věci církevní Karel Dlabal docházel namol opilý na biskupství a biskupa urážel. Po jedné takové „návštěvě" 5.4.1974 na biskupství v Litoměřicích, která trvala 6 hodin, se biskupu Trochtovi přitížilo a byl převezen do nemocnice, kde mu byla udělena svátost nemocných. Druhý den 6.4.1974 zemřel. Byla sobota před Květnou nedělí (začátek Svatého týdne).
Jeho pohřeb byl určen na velikonoční úterý 16.4. a kontrolován StB (komunistickou bezpečností). Na farách, na kostelích, ani na biskupství nesměly být černé prapory. Kněží i věřící měli zákaz příjezdu do Litoměřic a nesměly být slouženy zádušní mše za zemřelého biskupa. Přesto se jeho pohřbu zúčastnilo 3000 lidí. O jeho smrti se naše veřejnost dozvěděla ze zahraničního rozhlasu. Několik cizích biskupů se muselo vrátit od hranic republiky. Biskupové, kteří měli dovoleno se zúčastnit pohřbu v katedrále, museli sedět v lavicích.

Pohřební mši sv. sloužil jen sám pražský administrátor biskup František Tomášek. U hrobu přes zákaz StB promluvil krakovský arcibiskup Karel Josef kardinál Wojtyla (265. papež sv. Jan Pavel II. 1978 – 2005), který kardinála Trochtu nazval mučedníkem. Po obřadech prohlásil, že teprve na na tomto pohřbu zažil komunismus. Církevní tajemník Dlabal nebyl nikdy potrestán. 28.10.1992 kardinálu Trochtovi prezident Václav Havel udělil „In memoriam" řád T.G.Masaryka (ČSFR) 3. třídy.