Jak jsem přeřízl slepici

Chlapi se mezi sebou často trumfují, kdo kterou přeřízl. Kadet na to byl třeba Jarda, teda na to trumfování. Já se však můžu pochlubit něčím, v čem mě málokdo překoná nebo se k tomu nepřizná. Já jsem přeřízl slepici!

Tím nemyslím nějakou hloupou ženskou, s tím bych se ani nikomu nechlubil, ale skutečnou slepici vlašku, samici kura domácího. Ne, nevolejte na mě psychiatra, nechte si to, prosím, nejdřív vysvětlit! Stalo se to někdy před třiceti lety v obci Leština u rodičů mojí tehdejší ženy, kam jsme jezdili s rodinou pravidelně na víkendy.

Potřeboval jsem si tenkrát osámovat kousek prkýnka a rozhodl se k tomu použít pantátovu cirkulárku. Pantáta, dej mu pánbů klidný nebe, ji měl schovanou na dvorku v dřevěné neosvětlené kůlně, která stála hned vedle kurníku. Když s ní chtěl pracovat, tak ji vždycky vytáhl na dvůr na světlo. Byla nová, pojízdná, s elektromotorem, ne jak ta dědy Komárka z filmu Na samotě u lesa. Já jsem tenkrát kvůli jednomu prkýnku byl líný tahat tu cirkulárku ven na dvůr. Otevřel jsem si dvířka kůlny, abych na to alespoň trochu viděl, natáhl kabel z motorové zásuvky v domovním rozvaděči, rozměřil si na denním světle prkýnko a vrátil se do kůlny cirkulárku zapnout a prkýnko oříznout.

Ve chvíli, kdy jsem se chystal tak učinit, tak se na stole cirkulárky zčista jasna před svištícím pilovým kotoučem objevila slepice. Kde se tam vzala, je mi dodnes záhadou. Musela se asi někde v kůlně pelešit, jak to občas slepice dělají. Stála na stole, hlavu na stranu, koukala střídavě po očku na kotouč cirkulárky a po mně a pak náhle vykročila směrem ke kotouči. Cirkulárka ji odhodila mně na hruď, odkud sjela na zem k mým nohám a s hlasitým kdákáním utekla přes dvůr na zahradu. Vypnul jsem cirkulárku, prohlédl si hruď a nohavice, nikde žádná krev, ani pod cirkulárkou, ani na dvorku. Tak jsem si řekl: "Dobře to dopadlo, cirkulárka jí nechytla a slepice stačila ještě uskočit." Prkýnko jsem ořízl, cirkulárku vypnul, odpojil od elektriky, očistil od pilin a zavřel do kůlny, jako by se nic nestalo.

Večer na mě volá pantáta ze zahrady: "Slávku, pojď mi pomoc!"

Přišel jsem za ním na zahradu k rybízovému keři a ptám se: "Co se děje?"

"Potřebuju chytnout tu slepici. Krčí se tam pod keřem u plotu. Je nějaká chabrus. Ostatní slepice se kolem ní houfovaly a klovaly do ní, jako do volete. Asi jí něco potrhalo. Zřejmě kuna."

Prodral jsem se přes keř za slepicí, podařilo si mi ji chytit a musel jsem s pravdou ven: "Žádná kuna, ale vrba to byla. Ta slepice mi odpoledne skočila na cirkulárku, ta jí chytla a má přeříznutý celý vole."

Pantáta se na nic dál neptal, vzal slepici a sekerku a zamířil ke špalku. Já se taky bez řečí vypravil s kýblem pro horkou vodu. Slepici jsme zabili, opařili, oškubali a vykuchali. Pantáta přinesl slepici do kuchyně a položil ji na kuchyňský stůl a povídá paňmámě: "Podívej, jak máme šikovnýho zeťáka. Naše holka mu už nestačí, přeříz nám ještě slepici! :-)"

Na stole ležela ještě teplá pečlivě oškubaná slepice bez hlavy ale s krvavou ránou od krku šikmo přes vole, přes hruď pod křídlem až na záda, jak rána šavlí od Turka, nebo jak císařský řez. A musel jsem to vysvětlovat znovu.

Konstatováním, že jsme druhý den v sobotu měli k obědu slepici na paprice a knedlíčkovou polévku, by mohl můj krvavý fejeton skončit, ale nekončí. V neděli jsme totiž měli k obědu dalšího ptáka - kachnu. Ta si pro změnu zlomila nohu, když ji cirkulárka a kdákaní poraněné slepice natolik vyděsilo, že vylétla na vchod do sklepa ve stráni, odkud se skutálela na dvůr.

Tu jsem ale už nepřeřízl, kachnu ne! Pokud vám to bude někdo tvrdit, tak kecá. Nevěřte mu. Je to kachna! :-) -sv-