Záhadný almanach

Připravoval jsem si ranní kávu v kuchyni, když zřejmě z rádia jaksi mimoděk zaznělo jméno Jiří Šotola a mně potom za chvíli vytonula na mysli tato slova:

Za okny stojí žena, dívá se a  stojí a každému se zdá, že tuhle by měl znát, tu ve střevíčcích ze sametu a s vlasy jako vodopád, tu svou, svou nevěstu a vzácnou přítelkyni svoji a možná je to smrt a kdo ví, proč tam stojí…

„Co to je? Odkud ty verše znám? Kde jsem je slyšel? Jiří Šotola? Kdo to byl? Kde jsem k němu přišel?"

Zalil jsem dvě lžičky kávy vařící vodou a odnesl voňavý nápoj, hořký, jako můj život, ven na zápraží, usedl na lavici a začal hledat ve své paměti odpovědi na ty zmatené otázky. Co? Odkud? Kde? a Kdo? A náhle se mi to vybavilo!

No jasně! Jiří Šotola – Muži v restauraci a smrt – báseň, kterou jsem kdysi objevil v Básnickém almanachu a recitoval ji někdy v 16-ti letech profesorce češtiny před celou třídou na střední škole!

Přišla tenkrát do třídy a trochu nečekaně se k nám ještě na stupínku před katedrou obrátila čelem, automatickým pohybem ruky si porovnala sukni a zeptala se: „Je mezi vámi někdo, kdo by mi teď hned dokázal zarecitovat nějaké verše?"

Přihlásil jsem se tenkrát jako jediný a paní profesorka mi pokynula, ať jdu k tabuli: „Tak co to bude?" zeptala se s úsměvem, „doufám, že ne zase nějaká recese?"

„Ne, recese to nebude, ani žádné legrace, přednesu Vám klidně zpaměti hned básně tři," odvětil jsem.

„No tak spusť," vyzvala mě s trochou obavy v hlase.

Tak jsem spustil: Jiří Šotola – Muži v restauraci a smrt, pak hned následoval Milan Uhde – Kůň v drogerii a nakonec to byl Jiří Suchý – Dobré rady. Dal jsem si záležet a recitoval procítěně, zřetelně a sebevědomě.

„No, tos mě tedy překvapil! Kde jsi k těm veršům přišel?"

„První dvě znám z Básnických almanachů z 50. let a ta třetí vlastně ani báseň není, je to text Jiřího Suchého k písni Jiřího Šlitra."

„Moc pěkné, děkuji. Ve škole bude probíhat recitační soutěž, nechtěl by ses jí zúčastnit. Ale musel bys změnit repertoár a hlavně autory," pronesla trochu nejistě.

„Když mně se líbí tohle, nic jiného já recitovat nechci a nebudu," zazdil jsem svoje kariéru recitátora.

„Ani ty svoje verše?" usmála se, "Ne? No tak se posaď, děkuji ještě jednou, opravdu si mě velice překvapil," dál mě už nepřemlouvala.

Stalo se tak někdy na podzim roku 1969 na kutnohorské průmyslovce. Ty tři básně umím zpaměti dodnes. Ale až dnes jsem pochopil, čím jsem tenkrát paní profesorku tak mile překvapil. Šotola, Uhde i Suchý byli totiž čerstvě na seznamu zakázaných autorů. To jsem ale nevěděl. Mně se jenom líbily ty jejich verše.

Paní profesorka musela příští normalizační rok naši školu opustit, ale zřejmě se o mé zálibě v neotřelých a zakázaných verších zmínila svým kolegyním a já díky tomu v češtině dál pohodlně prospíval :-)

Touto úsměvnou pointou bych mohl svůj dnešní fejeton zakončit. Jenže to ještě konec nebyl. Po vypití ranní kávy jsem se začal pídit po díle Jiřího Šotoly a hlavně po básni Muži v restauraci a smrt. Ve vyhledávači na internetu lze nalézt spousty odkazů na koupi básnických almanachů, ale Šotolovy verše nikoliv. Kde vůbec ten náš básnický almanach skončil? A jak se vlastně v tatínkově knihovně objevil? Mohl být někdy z let 1955-8. Ve své knihovně ho ale nemám. 

V tom dcera Štěpánka, která si zrovna uklízela svůj pokojík a dělala pořádek ve své knihovně, se ozvala: „Tati, co je to almanach?"

„Jaký almanach?" vyskočil jsem od stolu a PC.

„Básnický almanach. Tady ho mám v knihovně, almanach z roku 1957," podávala mi zažloutlou knížku s červeným dobovým ornamentem na titulní straně. Okamžitě jsem ho poznal, nalistoval obsah knihy a s potěšením v něm objevil i Jiřího Šotolu a jeho báseň. Listoval jsem dál až na stranu 179, založenou šňůrkou červené tkané záložky, kde báseň Muži v restauraci a smrt měla figurovat. Měla, ale nefigurovala. Někdo list se stránkami 179, 180 vytrhl! Kdo asi? :-) 

Na poslední straně almanachu jsem pak objevil drobný  nápis kurzívou: Neprodejná členská prémie Klubu čtenářů. „Tak už vím, po kom jsem takový poeta, tati. Pozdravuj tam nahoře pana Šotolu."

No a nakonec se budu teda muset spokojit jen s vlastní pamětí a pan Šotola mi z básnického nebe případné nepřesnosti i ten vytržený list jistě promine.  Stanislav

Jiří Šotola

Muži v restauraci a smrt

(úryvek)

 

Za oknem stojí žena, dívá se a stojí

a každému se zdá, že tuhle by měl znát.

Tu ve střevíčcích ze sametu

a s vlasy jako vodopád,

tu svou, svou nevěstu

a vzácnou přítelkyni svoji.

A možná je to smrt?

A kdo ví, proč tam stojí?

 

Nad restaurací měsíc,

díra ve tmě v kůži hadí.

Rachejtle, bubny, salta,

všechno omrzí a zradí.

Co že jsme vlastně chtěli?

Co Vám, přítelkyně, povím,

až na mě nalehnete tělem mramorovým?

Peníze? Slávu? Na hrob zlatou desku?

A pohřeb s maršem, ve věncích a třesku?

Anebo sladké ticho, chlívek husí

a štěstí, které omotá a dusí?