Já nic neukradla

Na Dušičky se za mnou přijela podívat moje sestra, která je vedoucí potravinové prodejny v jednom větším středočeském městě. Ráda vypráví příhody, které jí v samoobslužné prodejně potkávají. Z minulého setkání si pamatuji třeba úsměvný případ jednoho opilce, který mezi regály nemohl vydržet pohled na pěkně vyrovnané láhve rumu a jednu z nich uchopil, zkušeným pohmatem ji otevřel a zhluboka si loknul. Vše zachytily on-line kamery a moje sestra za ním okamžitě vyrazila na místo činu. Pánovi Opilci nejen vyčinila, ale požadovala láhev rumu hned zaplatit. Když to pan Opilec odmítl s výmluvou, že žádný EET podporovat nebude, hned před ním zavolala Policii. Pan Opilec zůstal v klidu, šáhnul znovu po té načaté láhvi a zaškytal: "Když Policie, tak Policie" a láhev rumu na jeden zátah vyžahnul! 

Tentokrát mi však vyprávěla jiný, smutnější příběh, taky v něm ale hrál asi roli alkohol:

Měla jsem letos od léta v prodejně novou prodavačku. Oni se mi tam celkem dost střídají. Tahle vypadala ale šikovně. Do práce chodila včas, byl na ni spoleh, byla s ní legrace. Měla nějaké menší tělesné poškození, na levou nohu trochu napadala, což u pokladny nevadí, ale měla ještě jednu vadu: Ráda se napila. Do práce však chodila střízlivá, ale z práce zamířila vždy do protější hospody. A to byla máma od dvou dětí, samoživitelka! Nevím, jestli se jí tam líbil hospodský nebo někdo ze štamgastů? Potom jsem nepátrala, to jsem neřešila. Jen na ty její děti jsem myslela, kde a u koho jsou.

Minulý týden jsem ji ráno dala osm tisícovek, ať skočí do banky za rohem pro drobné, aby bylo na pokladnách co vracet. Vrátila se za chvilku, na pokladny rozdala drobné dle mých pokynů, sama usedla k jedné z nich a už se nám do prodejny začali hrnout tradiční zákazníci.

Víš, Slávku, za ty léta je skoro všechny znám, chodí k nám pravidelně, zdraví mě s úsměvem: "Dobrý den, paní vedoucí, jak se dneska máte, co vnoučata?" A představ si, že mi ti usměvaví a milí zákazníci za říjen ukradli 80 másel! 

Odpoledne, když se děvčata u pokladen vystřídala a ta, o které vyprávím, už kouřila zase před hospodu naproti, zavolali mi z banky: 

"Paní vedoucí, dneska ráno si u nás vaše prodavačka, myslím, že se jmenuje Zdena, byla rozměnit osm tisícovek a naše zaměstnankyně u pokladní přepážky jí omylem do sáčku s drobnými dala i těch osm tisícovek. Všechno máme zachycené na kamerách, není žádných pochyb, že si ty peníze odnesla spolu s drobnými. Víte o tom něco? Řekla Vám to?" 

Odpověděla jsem, že hned celou věc prošetřím a obratem zavolám, nebo raději hned příjdu. 

Požádala jsem kolegyni, aby pro Zdenu skočila do protější restaurace. Během pár minut mi jí přivedla do kanceláře. Odvyprávěla jsem jí, co mi právě volali z banky, a zeptala jsem se jí přímo, kde jsou ty peníze. 

"Žádné tam nebyly. Já nic neukradla," odpověděla úsečně.

Požádala jsem jí, aby ráno přišla do práce o půl hodiny dříve, že to musíme spolu dořešit, a vypravila jsem se do banky. Tam se mi omlouvali, že mě takhle obtěžují, ukázali mi kamerové záběry, na kterých si Zdena prohlíží obsah sáčku a dává bankovky do kabelky. Byla mi hanba i za ní. V bance mě žádali, abych se jí snažia přesvědčit, ať se do banky hned ráno dostaví, že to nechtějí řešit přes policajty, že vědí, že je to máma od dvou dětí a neradi by jim způsobili nějaké zbytečné potíže.

Ráno v půl šesté jsem dorazila do prodejny. Zdena tam na mě už čekala. Pozvala jsem jí do kanceláře a znovu se jí zeptala: "Zdeno, kde jsou ty peníze?"

Zdena znovu odpověděla: "Já jsem žádné peníze neukradla."

Vysvětlila jsem jí, že jsem na vlastní oči viděla kamerové záběry, jak si bankovky dává do kabelky. Že od pěti tisíc to je trestný čin, že tady to už přestává být legrace.

"Já jím to budu splácet," zmohla se na odpověd Zdena.

"To si budete muset, Zdeno, vyřídit v bance, kam se hned teď vypravíte. Čekají tam na Vás. Tady u nás jste skončila. Mrzí mě to moc, to mi věřte. Byla jsem s Vámi až do včerejška spokojená. Nabízím Vám dohodu o okamžitém ukončení pracovního poměru bez jakýchkoli záznamů či postihů. Zatímco budete v bance, já ji tady připravím. Až se v bance dohodnete, tak mi zavolají a Vy tu dohodu sem přijdete podepsat. Souhlasíte?"

Mlčky pokývala hlavou a odešla do banky. Z banky mi po chvilce zavolali, že tam Zdena byla, že se s ní dohodli a že jde za mnou. Neptala jsem se, jak se dohodli, a nechci to vědět. To je jejich věc. Já na prodejně nemohu mít prodavačku, která zklamala moji důvěru. Podepsali jsme dohodu o rozvázání pracovního poměru a tím to pro mě končilo. Ale byla jsem z toho celý den špatná. Hodně špatná.  

"Ale, co ti mám povídat? Zrovna tobě, který si zažil tolik podrazů, jak od kolegů, tak i od svých nejbližších," zakončila své vyprávění sestra. 

"Moji nejbližší jste přece vy - sourozenci a moje děti! Od vás se žádných podrazů dočkat nemohu, to vím. A "kolegy" až na Falca naštěstí už žádný nemám. Jsem jen zvědavej, jak to po odchodu paní Zdeny bude u vás v prodejně vypadat s tím máslem?" řekl jsem sestře, když mě konečně pustila ke slovu. :-) -sv-