Hypo v lese II

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, ale já tomu moc nevěřím a ani na to nedbám. Je pravda, že voda v řece plyne, takže, když do ní vstupuješ podruhé, není to už ta stejná řeka, má jinou vodu. Ale tak o tom asi nikdo nepřemýšlí.

 

Loni jsem 11. srpna zažil v lese nepříjemný zážitek s hypoglykémií. To je u diabetiků stav, kdy hodnota cukru v krvi poklesne na nebezpečně nízkou hodnotu kolem 3 mmol. Příčiny jsou různé: fyzická námaha, vysoké dávky léků, složení stravy. Člověk se potí, je unaven, omdlévá, upadá do kómatu. Loni mě z toho stavu zachránily ostružiny, jak si můžete přečíst v mém rok starém fejetonu Hypo v lese zde.

Letos chodím na houby celé prázdniny, nachodím přitom na jeden zátah většinou 8-10 km a s hladinou cukru mi to skoro nic nedělá. Přesto sebou nosím do lesa po kapsách dva kousky ledových kaštanů pro případ nouze. Včera jsem je musel použít a stav hyponebezpečí zažehnal, dneska už mi nepomohly a já musel sám v lese hledat jinou záchranu. Nezbylo mi nic jiného, než vstoupit podruhé do stejné ostružinové řeky. 

Motal jsem se v tu chvíli po lese jak tělo bez duše, bylo mi fakt ouvej, nejraději bych sebou někde plácnul a spal. Až jsem si najednou uvědomil, že jsem v lese téměř na stejném místě jako loni, že když vyjdu na kraj lesa, mělo by tam někde být zase to ostružiní. Jenže je už počátek září, kdo ví, jestli tam nějaké ostužiny vůbec budou. A byly! Oproti loňsku ale mnohem menší a také mnohem míň zralé. Musel jsem jich spořádat proto mnohem mnohem víc, až jsem měl ruce a pusu celé rudé. Pomohlo to. Ulevilo se mi. Jen to letošní ostružiní nebyla stejná řeka jako to loňské. Byla to jen taková letošní Sázavka, né loňská Sázava.

Chvíli jsem pak ještě brouzdal po kraji lesem a sbíral další houby, ale nepříjemný pocit únavy se najednou začal vracet. Vyšel jsem proto raději z lesa a namířil si to přes sklízené pole přímou čarou k domovu. Viděl jsem v dálce vršky korun stromů na naší zahradě a tam jsem pomalým krokem směřoval. Občas se zastavil, utřel kapesníkem pot z čela, chvilku si dáchnul a pak pokračoval dál přes posekané jeteliště, kolem zralé kukuřice, po hrázi našeho rybníka přímo na chalupu. Cestou jsem našel pírko z káněte a dal přednost velké žížale, která mi vlétla jak splašená do cesty. Jinak si toho z té kilometrové cesty z lesa víc nepamatuji. 

Doma jsem si hned zakrojil pořádný krajíc chleba, namazal půlcentimetrovou vrstvou hrubé paštiky, posypal nahusto nakrájenou cibulí a spořádal na posezení. Vše zapil litrem studené vody a šel si lehnout. Za hodinku mě vzbudil telefon. Volala sestra, že si můžu přijít nechat oočkovat samici proti králičímu moru. Bylo mi už lépe, tak jsem vzal samici do tašky a vyrazil. Veterinárnímu technikovi jsem se pochlubil, že je to moje jediná samice, která mi zbyla, tři mi už chcíply a s dvouma jsem se už rozvedl. Smál se tomu, že má podobnou zkušenost. 

Doma jsem si pak teprve změřil hladinu cukru. Byla 5,1 mmol. Tak jsem pokračoval dál v konzumaci, spořádal dva talíře husté zelňačky s klobásou, bramborem a houbami, abych vše vrátil do starých kolejí. To se mi snad podařilo. 

Když se podíváte na příložené obrázky, tak musíte uznat, že to druhé vstoupení do stejné řeky stálo za to. :-)