Fejeton o Milošovi

O svini Vaňkovi jsem toho na těchto stránkách napsal už dost, ale o našem samcovi jsem se ještě ani nezmínil. To bych měl teda napravit. 

Přinesla mi ho jednoho krásného dne moje sousedka. "Slávku, kolik máš králíků? Patnáct? My dvacetvosum. A nechceš samce? Tady ti ho nesu. Máš ho ještě kam dát?"

No, neměl sem, ale stejně jsem se chystal dva kotce přidělat. Tak se do toho hned zítra pustím. Za králíka jsem poděkoval, vypadal dobře, zatím jsem ho strčil do provizorní klece, dal mu tam trochu sena a misku s vodou. 

"Co se to se sousedkou stalo?" říkám si. "Ještě nedávno na nás psala na obecní úřad udání, že na zahradě rozděláváme oheň a  opékáme na něm buřty a nejednou přinese živýho samce? Že by špatný svědomí? Ále, co bylo, to bylo, samec se hodí, nebudu muset příště samice nosit přes náves na skok k sestře."

Samice jsem měl v králíkárně dvě. Myslím ty vyčleněné na chov. Dostal jsem je rok předtím taky darem a byly již připuštěné. Po jejich dárkyních jsme je pojmenovaly Liduška a Jarka. Kdyby jsme tak před časem učinili i s Vaňkem, tak by se dneska jmenoval Lada. Tu by se mi teda zabít nechtělo. :-)

Samcovi od sousedky jsme ale začali říkat prostě Samec. Strakatý bílý samec s černými fleky. Neměl v naší králíkárně konkurenci. Příští rok nám náš chov rozmnožil na 25 králíků. Pak jsem ty větší pozabíjel, něco rozdal, něco jsme snědli a něco dali na mrazák. Zbytek mladých nám na podzim po leštinské chovatelské výstavě pochcípal. A tak to šlo dál dokola další dva roky. 

Před rokem opět po výstavě vychcípali králíci skorem v celé vsi a sousedka od vedle pak za mnou vyrazila se slovy: "Slávku, seš jedinej samec ve vsi. Můžu si k tobě dát tu naši, co mi zbyla?" ukázala mi otevřeným oknem na přikrytý košík, kde měla hnědou macatou samici. "Ale jo, víte kam?" odpověděl jsem od počítače. "Jo jo, já se už obsloužím," přitakala za oknem a vyrazila ke králíkárně. Za deset minut už s králicí mazala zpátky, ze zápraží jen zavolala: "Děkujem".

Pak asi po týdnu jsem zjistil, že náš samec je nějaký chabrus. Sotva se držel na nohou, hlavu nosil na stranu. Zeptal jsem se sousedky, jestli neví, co by to mohlo být. "To bude mrtvice, chudák, ale ještě si naposled užil, viď?" mrkla na mě. Vyhledal jsem si na počítači, zda králíci mohou dostat mrtvicí, zjistil jsem, že jen výjimečně. Tak jsem vypsal příznaky, kterými trpěl náš samec a dozvěděl se, že se asi bude jednat o nějakou nemoc encefalo...., už ani nevím, jak se ta potvora jmenovala. 

"Asi se nakazil od té samice. To teda pěkně děkuju," postěžoval jsem si sám sobě. Na chalupě jsem s ním totiž už zbyl sám, žena mi odešla za jiným samcem. Chvíli jsem se rozmýšlel, že ho utratím, někam zakopu a tím ukončím to jeho trápení, ale pak jsem se na nějakém servru dočetl, že mu žádný doktor nepomůže, že buď do týdne chcípne vysílením, anebo se z toho časem probere. 

Pak jsem mu (našemu samci) vyčistil kotec, nastlal čerstvé seno a s tím utracením v jeho případě ještě chvíli počkal. Za pár týdnů se opravdu vzchopil, přestal se motat, začal pořádně žrát. Jen ta hlava mu zůstala na stranu. Tak jsem si ho ještě nechal a pojmenoval Miloš. Kolega ve výslužbě. -sv-

Ráno raníčko,

až vstanu z postele,

ho pro vás vyfotím,

tváří se vesele,

oko má jiskrné,

ptá se: Co dostanu?

Nic, říkám, Miloši,

hlavu máš na stranu :-)