Fejeton infarktový

Na co myslíte při Velkém pátku? Co pro vás Velký pátek znamená? Otázky, které dnes od časného rána zodpovídají na rozhlasový mikrofon různé osobnosti  z kulturní či křesťanské společnosti. Nemíním nijak význam tohoto křesťanského svátku snižovat ani připomínat, to není moje parketa a nikdo mi taky rozhlasový mikrofon nepodsouvá, ale na první otázku:

„Na co myslím při Velkém pátku?" si odpovídám: „Na svůj infarkt před osmi lety."

Tehdy, asi velice blízko poznání, co bude, až tu nebudeme, tak blízko odpovědím na všechny nezodpovězené otázky, jsem si řekl, že je ještě moc brzy, abych se to dozvěděl, že je to nesmysl, umřít v 55 letech na infarkt, když celý život sportujete, nekouříte, téměř taky nepije, když jste uběhli maratón a žili střídmě, opravdově milovali i odpouštěli a ještě si vlastně nic neužili. Když máte malou 11-ti letou dcerku a taky už dva ještě menší vnuky a velkou rodinu kolem sebe. Jenže tomu tak málem bylo. Krutá diagnóza se nedala okecat. Tak jsem se s ní raději nechlubil a ani si ji nepřipouštěl.  Po třínedělním pobytu v nemocnici jsem se vrátil zpět přímo na radnici, trochu pobledlý, se stentem na srdci, se zapomenutou pacientskou páskou na ruce a s odhodláním pokračovat, jak v životě, v rodině, tak na radnici.

Vzpomínám si hlavně na noc před Velkým pátkem, kdy po náhlém a obludném odhalení a zklamání z něčeho, co si nechám dál pro sebe, jsem musel těsně před půlnocí z domova vyběhnout ven na čerstvý vzduch a snažil se to vše za volantem naší Fabie v naprosté tmě a tichu rozdýchat. Jenže to rozdýchat nešlo. Dusivý kašel a zklamání, jež mě zachvátily, nebyly k zastavení. Pustil jsem se autem opatrně na pohotovost. Na dvoře polikliniky jsem narazil na zamčené dveře a potemnělá okna. Co teď? Musím to někde rozchodit. Nechci nikoho ani vidět, ani otravovat. Na radnici! Tam budu mít klid a můžu přitom i pracovat. A kdyžtak mě tu ráno najdou a postarají se o vše potřebné. Strávil jsem tam s dusivým kašlem zbytek noci, ráno telefonem vzbudil dcerku, aby se vypravila do školy, a na sedmou ranní odešel do nedaleké ordinace paní doktorky. Kašel sice odezněl, ale do zpěvu mi nebylo. Paní doktorka hned odhadla, co se přihodilo. Změřila tlak, poslechla srdce a zavolala záchranku. Záchranáři se do patra lékařské ordinace přihasili během chvíle s pojízdným lůžkem a kyslíkem. Oboje jsem striktně odmítl slovy: „Po svých jsem sem přišel a po nich také odejdu!" a zamířil ke schodišti. Až po nástupu do sanitky jsem se nechal připoutat na lůžko, dostal jsem infuzi a kyslíkovou masku.

V brodské nemocnici na interní ambulanci mě službu konající lékař vyšetřil, ale infarkt nezjistil, nebo spíše nebyl si jist. Zato tlak 220/110 a cukrovku 22 naměřil ihned. Začal vyřizovat okamžitou hospitalizaci, když v tom v ambulanci i na chodbě zhasla světla - vypadla elektrika. Slezl jsem z lůžka, v přítmí vyhledal rozvaděč a nahodil jističe. Vždyť jsem přeci taky elektrikář! I ten tlak 220/110 tomu odpovídal :-)

Velikonoce jsem strávil na interně na infuzích a přístrojích. Zavolal jsem na radnici, že jsem v brodské nemocnici. Nebral jsem telefony, odmítal návštěvy. Pouze malé dcerce jsem telefon zvedl a sdělil ji, že jsem v nemocnici, ať nemá strach, že budu v pořádku.

V neděli se na internu dostavil pan primář. Pozval si mě na vyšetření ECHO, kam jsem přišel sám a pěšky. Zpátky už mě vezli na vozíku přímo na JIP s diagnózou rozsáhlý infarkt levé srdeční komory. Zkraje týdne mi v jihlavské nemocnici zavedli katetrem do srdeční tepny stent a vrátili mě zpět k životu a pak i do Brodu, kde mě zaléčili a po třech týdnech a taky po třech elektroverzích, kdy mi vždy na pár vteřin zastavili defibrilátory chod srdce a znovu nahodili, mě propustili domů. Nechal jsem se tehdy dovést přímo na radnici a na těch deset pracovních dní strávených v nemocnici jsem použil dovolenou.

Co pro mě Velký pátek znamená?

Po infarktu na Velký pátek 21. března 2008 mě nakonec v nemocnici postupně navštívili všechny mé tři dcery, obě manželky, jedna tchýně, tři mé nejbliže bydlící sestry, místostarosta Jarda s tajemníkem Láďou, Pavel Nácovský s Břéťou Dvořákem a taky Radovan Daněk s kameramanem ČT a jeden bezdomovec, který se chtěl jen ohřát (omlouvám se, pokud jsem na někoho zapomněl), chci tím říct, že jsem díky nim, přišel na to, že bvch jim na tomhle světě asi chyběl, že má smysl pokračovat dál i s ochablým srdcem a že je brzo vše vzdávat. Nicméně tak blízko onoho světa, o kterém Velký pátek taky je, i když se o tom, kde Kristova duše tenkrát putovala, moc nemluví, tak blízko jsem o něm začal více přemýšlet a chovat se tak, abych tam jednou dokázal obstát.

Jednu chvíli, kdy mně po probuzení z narkózy na operačním sále náhle začaly brnět ruce, mrtvolnět jazyk a srdeční tep na monitoru klesl až na 35, jsem si řekl: „A je to tady!" Zavřel jsem oči a v klidu čekal. Když jsem je zase otevřel, sklánělo se nade mnou několik krásných mladých žen. „Kde to jsem? V nebi?" zavtipkoval jsem, jak mám ve zvyku, a pak jsem jim prozradil, co se mi přihodilo. Paní doktorka mi odpověděla: „Tak ten monitor raději vypneme, ať Vás už nevzrušuje" :-)

A tak jsem tady.   Stanislav, svobodný pán ze Štěpánova  

Moje srdce ochořelo,

bylo toho na něj moc.

Párkrát láskou zahořelo

a teď volá o pomoc.

Tiše, tiše, srdce moje,

nespěchej tak, zvolni krok.

Ještě spolu zvládnem boje, 

ještě aspoň ňákej rok.

22.3.2008   -sv-