Čtyři noci s doktorem

Když jsem ze čtvrtka na pátek vstoupil do pokoje č.2 na intermediární péči jedné okresní nemocnice, bylo tam pro mě již přichystáno volné lůžko mezi dvěma staršími pány. U dveří ležel 87letý pan Otakar a u okna 70letý pan Pavel. Ten právě telefonoval a telefonovat nepřestal, zatímco jsem se já stačil vybalit, převléknout, poskládat pár věcí do stolku a ulehnout na lůžko. Telefonoval dále ještě alespoň půlhodiny. S někým, zřejmě s manželkou, řešil svoje halucinační představy, Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem a schválnosti Jacka Nicholsna v hlavní roli, který se vzpouzel Formanově režisérské taktovce. Pan Pavel byl velice výřečný a jak jsem se o hodinku později dozvěděl, byl doktorem medicíny, kterému amputovali před týdnem nohu ve stehně.  

Diskutovali jsme spolu pak živě až do půlnoci. Probrali jsme všechno možné, jeho doktorskou praxi, moje projetkování, jeho působení v městské radě, moje starostování, jeho město, "moje" město, jeho manželku, moje manželky, jeho účinkování v ODA, moji nepolitičnost. Později i verše a život Alexandra Sergejeviče Puškina a jeho černošského dědečka (zarecitoval jsem mu v originále Dopis Taťány Oněginovi), obrazy Hieronyma Boshe a Pietra Bruegela, dotkli se též diktátorů Franka, Mussoliniho a Napoleona, až jsme zavítali i do světa doktorových halucinačních představ. O víkendu se mě totiž dotázal na pravdivost zprávy o utopení Zemana a Babiše a o den později i na informaci spojení Slováků s BIS proti premiérovi. Snažil jsem se mu pravdivost těchto zpráv vygůglovat, ale nepochodil jsem. Nevím, kde k těm informacím přišel. 

Nebo vlastně vím. Přišel k nim ve svých představách, stejně jako viděl přes prosklenou stěnu v noci do přilehlé sesterny vjíždět Porsche a z něho vystupovat krásnou zdravotní sestru. To vše bylo jen jeho mámení. Žádné Porsche, řádná krásná sestřička. Naopak. Se setřičkami zahleděnými do svého tupého IM drilu jsme společné bojovali. Vzdorovali mycí četě, polohovacímu komandu, dodržování pitného režimu, přehnané ošetřovatelské buzeraci. Panu Pavlovi se postupně vytrácela jeho výřečnost i paměť, stále častěji a méně srozumitelněji hledal ta správná slova, kterými by formuloval a dokončil svoji myšlenku. Začal mít potíže s dušností, s orientací v čase a také stále častěji nahlas přemýšlel o smyslu či nesmyslu svého dalšího života bez nohy. 

Přestože jsme byli nepřetržitě přes prosklenou stěnu sledováni sestrami a také nepřetržitě byly naše životní funkce monitorovány včetně stolice, počtu vypitých pohárků a naplněných bažantů, tak o truchlivých myšlenkách doktora Pavla neměl kromě mě, nikdo jiný ponětí. Když jsem se snažil sestrám něco naznačit, byl jsem striktně odbyt slovy:

"A Vy jste kdo? Jeho tiskový mluvčí? Pán snad má taky pusu!"

 Párkrát jsem se odbýt nenechal. Jednou, když bylo na pokoji nedýchatelno a pan doktor astmaticky lapal po dechu, jsem poprvé použil zvonek k přivolání IM sestřiček, nechal je šokově vyvětrat náš pokoj a přeštelovat klimatizaci. Podruhé, když se pan doktor pro bolesti nohy dožadoval převrácení na záda a IM sestry ho přesvědčovaly, že jeho současná poloha je pro něho to nejlepší!

Dnes už pan Pavel poblém z IM péčí nemá. Po velké vizitě ho IM sestřiřky velice ochotně i s IM postelí odvezly na jiné (normální) oddělení. Když pan Pavel zachumlaný pod IM peřinou míjel moje lůžko, zvihl pravici na pozdrav, šibalsky zamrkal a řekl mi:

"Ave, Stanislav! Jako tiskový mluvčí, dobrý!" :-) 

-sv-